Chaim Soutine, ničitel vlastních obrazů, malíř hladu a týraných zvířat. Výhřezek běloruského štetlu Smoloviči fermentovaný v lázni pařížské avantgardy. Snad proto švýcarský básník a esejista Ralph Dutli pro svou románovou prvotinu nezvolil jeho konvenční biografii. Spíš než zručnou fresku připomíná próza bělostnou nemocniční plentu, po níž někdo rozmazal paletu v odstínech tělních tekutin.
Autor expresivních zátiší a znepokojivých parafrází starých mistrů zemřel roku 1943 v okupované Paříži po utajeném převozu do nemocnice, kde mu měl být operován prasklý žaludeční vřed. Zákrok nepřežil. Křeč, horečka a morfinový rauš, symptomy poslední cesty, umožnily Dutlimu najít vyprávěcí linii a zachytit jeho célinovskou cestu do hlubin noci. Umírající se propadá v prostoru i čase a do světlých chvilek i halucinací vstupují další průvodci na cestě včetně umělcovy poslední družky, zavržené montmartreské múzy Marie Berthe. Potlačovaná traumata bezútěšného dětství, absintová mlha kavárenských sedánků s Modiglianim a záchvaty tvůrčí agrese kontrastují s historkami o zrodu kontroverzních obrazů či vzpomínkami opuštěných žen. Rozostřenost minulosti otevírá pole imaginativní próze, jejíž brilance bere dech.
Epizody, jež zmapovala kunsthistorie, Dutli s chutí podává v odlišném nasvícení a z dohasínajícího života inscenuje jen to, co se mu jeví hodno zachování. Drží se přitom rady, kterou vypravěči nad Soutinovým náhrobkem udílí tajný agent Merle: „S vnitřním monologem nic nepořídíte. Jeho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
