Prezident není hříčka vnějších vlivů

Je obtížné psát úvahy typu „co by bylo, kdyby…“, pokud si člověk uvědomuje, že nakonec je vše jinak. Prostor pro konkrétní jednání vytváří totiž z velké části budoucí realita. A tu předpovídat neumím, nejsem Pýthie či Sibyla, ba nemám schopnosti ani Libuše. Copak třeba Václav Havel šel v roce 1989 do svého prezidentování s tím, že bude svědkem rozdělení Československa? Těžko. Nebo Edvard Beneš. Jistě nepředvídal, že právě za jeho prezidentství dojde k deviantní změně politického systému, dokonce s jeho přispěním (přijetí demise čtrnácti ministrů demokratických stran). Prozřel, až když mu byla 9. května k podpisu předložena ústava; tu nepodepsal a do měsíce abdikoval. Možná to měl učinit dříve, ale co by bylo, kdyby to učinil, nikdo z nás neví a jen bychom ahistoricky spekulovali.

Netvrdím, že všichni prezidenti byli a budou jen hříčkami v rukou vnějších vlivů. Naopak. Spoluvytvářejí realitu, někdy dokonce velmi výrazně. Občané považují, ať vědomě či podvědomě, prezidenty za vzor chování a jednání, který kopírují v rámci svých možností. Slovo vyřčené prezidentem má obrovskou váhu a zodpovědný prezident by měl svá slova vážit pečlivěji než kdokoli jiný. Měl by si také uhlídat, po boku koho se objevuje. A toto Miloš Zeman při oslavách 17. listopadu na Albertově po boku štváčů typu Martina Konvičky opravdu nezvládl. Klonové Konvičky to dnes interpretují jako legitimizaci politiky postavené na nenávisti.

Samozřejmě že každý prezident promítá do svého konání vzorce vlastního…