Kousek ráje v Mutai

Jako každý den mě budí v 6.45 hluk z dětských pokojů. Nejsem zrovna ranní ptáče, vstávání si prodlužuji čekáním aspoň do čtvrt na osm, než bude denní světlo. Peter už chvíli vozí vodu ze studně, takže si mám čím vyčistit zuby a opláchnout obličej. Začíná každodenní rutina, kdy za mnou chodí vychovatelky, kuchařka a uklízečky v tomto dětském domově, a chtějí všechno možné ze skladu.

Trvá mi zhruba hodinu, než rozdám pleny, mýdla, prací prostředky a jídlo. Mám trochu času, a tak pomáhám s oblékáním dětí po koupání. Shani, dobrovolnice z Austrálie, má volno, snídám proto – jako každý den kaši z prosa s cukrem – na verandě sám.

Po snídani začíná dětem škola. Vypomáhám učitelce s nadepisováním sešitů, pro ty nejmenší kreslím omalovánky. Tracy, batole, kterému jsou dva roky, má zánět průdušek a musí být každý den v poledne v nemocnici na injekci s antibiotiky. Oblékám ji tedy do svátečního oblečení, do batohu si balím klasickou výbavu čtyřiadvacetiletého studenta – dvě pleny a toaleťák – a vyrážím s Tracy v náručí po prašné cestě k hlavní silnici, která vede do města. Vždycky když si vzpomenu, že je tahle roztomilá holčička HIV pozitivní, je mi smutno.

Stopuji matatu, taxi určené pro dvanáct lidí, a nasedám jako devatenáctý pasažér. Jedeme asi dvacet minut do města Jinja, do jediné charitativní nemocnice pro děti v celém kraji, která také spadá pod naši organizaci Whisper. V nemocnici mě jako vždy s úsměvem všichni vítají a zdravotní sestra mi sděluje, ať s Tracy počkáme v jídelně, že nás zavolá, až přijdeme na řadu. Tracy si hraje v dětském koutku, já pracuji na svém fundraisingovém projektu – sháním peníze na nový koncentrátor kyslíku – a občas konverzuji s úžasným personálem nemocnice. Pokaždé když tu jsem, udivuje mě, jak jsou všichni oddaní svojí práci. Tolik úsměvů v pracovní době jsem v životě neviděl.

Konečně přicházíme na řadu, nastává krátké „mučení“ Tracy s injekční stříkačkou. Vše dobře zvládneme a kupuji jí za odměnu slíbenou smaženou placku z mouky čapátí za to, že byla tak statečná.

K obědu jsou jako každý den fazole s rýží. Najedená Tracy si dává šlofíka a já mám čas na kávu a pokec s Veronikou, manažerkou organizace. Nemocnice funguje zatím jen několik měsíců, a Veronika je stále ve stresu, aby vše klapalo, jak má, a každý měsíc vystačily peníze.

Vyrušuje nás pláč. Tracy je vyspinkaná, a tudíž je čas vyměnit plenku a vydat se zpět do Mutai. Musím říct, že zvládám lépe vyndávání bleších larev z nohou dětí než měnění plen. Je horko a nechce se mi mačkat v matatu, proto volám svého oblíbeného boda drivera, řidiče ugandské motorky zvané bodaboda, a za chvíli už svištíme domů.

V Mutai už mají děti po škole a vítají mě ze zahrady hlasitým skandováním „uncle, uncle, uncle“. Zbytek dne strávíme hraním si a blbnutím, což je činnost, která mě nabíjí a vyčerpává zároveň. V půl sedmé se začíná stmívat a děti musí domů kvůli komárům přenášejícím malárii. Opět pomáhám s mytím a dohlížím na správné rozdání léků. K večeři máme posho, hmotu z kukuřičné mouky s fazolemi. Po večeři ještě čaj s mlékem od našich dvou krav a pak už vyčistit zuby a spát!

V devět hodin nastává v Mutai absolutní ticho. Zkouším pracovat na své diplomové práci, ale po celém dni na mě padá únava. Dávám Charlesovi, nočnímu hlídači, cukr do jeho čaje a uléhám pod moskytiéru. Za pár hodin mě zase vzbudí dětský smích a pláč.

JIŘÍ MAJER,

student Fakulty stavební ČVUT v Praze a dobrovolník organizace Whisper v Ugandě