Samota

Zajímavý počin s názvem K4, kdy ve stejný den vychází kniha středoevropského autora ve všech jazycích Visegrádské čtyřky, přinesl druhý titul. Tentokrát Samotu polského autora střední generace Huberta Klimka-Dobrzanieckého. Útlou prózu, která je v podstatě dlouhým nesnášenlivým vnitřním monologem solidně zajištěného Rakušana Bruna Stressmeyera. V mnohém připomíná Francouze Michela Houellebecqa a podobně jako jeho knihy není příjemným čtením.

Bruno zdědil dost peněz, aby nemusel dělat nic kromě kvalitního naplňování základních potřeb. Jeho život je jednoduchý a má řád. Nekomplikuje ho zbytečné vlastnictví, koníčky ani vztahy, a tak zůstává dost prostoru pro pozorování. A to, co denně vidí, se mu nelíbí. Rakousko je podle něj bio-fair trade-vegetariánsko-feministicko-homosexuální-pseudoumělecko-migrantskou troskou státu. A každý den je příležitostí se v tomto přesvědčení utvrdit, případně jej doplnit o další dehonestující přívlastek.

Převážně vnitřní „hejtování“ – pozorovaným jej sděluje pouze výjimečně, a pak je přímý nehledě na následky – by mohlo rychle sklouznout k nezajímavému stěžování. Autor ale obdařil Bruna schopností trefit občas v proudu nekončícího a nekorektního brblání do černého, ačkoli je plodem stejného dostatku jako jeho spoluobčané. A pak zasáhne bohatou západní společnost na citlivém místě a obnaží její pokrytectví, sebestřednost a špatné svědomí. Závěr, k němuž hlavní postava dochází, je paradoxní: přeje si onemocnět smrtelnou chorobou, aby…