Dopis z Moskvy

Je mrazivé nedělní odpoledne, sluneční paprsky se líně povalují na šedých fasádách domů, pod nimiž se vlní masy lidí. Zastavuji se před kavárnou tvářící se jako Starbucks. Opodál, vedle staré telefonní budky s ukradeným sluchátkem, postává kluk s havraními vlasy v kulatých brýlích. Zapaluje si, vytahuje z kapsy mobil a přiloží jej k uchu. V ten moment se mi rozezní pravá kapsa kabátu. Podívá se na mě a vydává se mým směrem.

Při představení si všímám stříbrných prstenů a špíny za nehty. Po pár slovech projdeme podchodem domu a on vytáhne svazek klíčů. Nikde ani noha, za plechovými dveřmi obydleného paneláku se táhnou nažloutlé, popraskané zdi a pod nimi kostrbaté schody. Tiše se krademe přes chodbu k výtahu, který nás vytáhne do posledního patra stalinského paneláku na Kutuzovském prospektu, nejžádanější adrese současné Moskvy.

Lezeme po vysokém žebříku na střechu. Následuji nohy nade mnou, mám sevřený žaludek a s každým krokem se mi zrychluje tep. Snažím se vyvarovat pohledu dolů. Poklop na střechu je odemčen, o pár minut později stojíme venku s impozantním výhledem na moskevské panoráma před sebou. V dálce na severu se třpytí majestátní mrakodrapy, na jihu vidíme Památník vítězství od Zuraba Cereteliho. Brodíme se přes změť kabelů a drátů, až k velké neonové reklamě, odkud můžeme pozorovat mikroskopický svět přímo pod námi. Mladý Rus si opět zapálí a opře se o zeleně blikající reklamu. „Když jsem začal lézt po střechách, Moskvu jsem vůbec neznal. Pochopil…