Na značky

V nostalgických vzpomínkách na éru socialismu má spartakiádní spektákl zvláštní místo. Obří tělovýchovná přehlídka konaná jednou za pět let na Strahovském stadionu se stala klíčovým režimním rituálem, který spolykal nemalé prostředky. Nebyla to však bezvýhradná demonstrace věrnosti straně a režimu, jak píše historik a sociální antropolog Petr Roubal. V knize Československé spartakiády vysvětluje, že účastníci si dokázali akci přizpůsobit a využít ke svým potřebám. Čtivý svazek z edice Šťastné zítřky postupuje chronologicky a nabízí vhled do logistiky masových akcí, zároveň uvádí čtenáře do teoretických úvah o symbolických významech spartakiád a ukazuje na nich „sémiotiku“ politických režimů.

Se sokoly

Proto kniha začíná už v polovině 19. století. Pravzorem monstrózních akcí byly kromě předválečných dělnických spartakiád všesokolské slety konané od konce 19. století; a ty zase navazovaly na model nacionalistických přehlídek německých Turnfestů. Účel byl stejný: synchronizovaným cvičením vytvořit nebo posílit obraz „kolektivního těla“ národa či lidu. Socialistická spartakiáda pak měla sloužit jako předobraz komunistické společnosti, v níž se individuální podřídí kolektivnímu a každý jednotlivec skončí na své značce. Stejně tak měla ukázat, že stejně jako strana zorganizovala spartakiádu, zvládne organizaci státu.

Byl tu však zásadní problém, píše Roubal, neboť společnost nelze zbavit autonomie a zároveň ji mobilizovat ke spontánní aktivitě. Řešením bylo navázat na zmíněné slety. I když se sokolské hnutí stalo obětí čistek, strana dokázala využít jeho „know-how“. Koncepci spartakiády vypracoval Jaroslav Šterc, jeden z bývalých sokolských činovníků, klíčovou postavou socialistických spartakiád byl Jiří Žižka, organizátor sletů před válkou i po roce 1989. První spartakiádě v roce 1955 se ještě národ strhnout nepodařilo, ideologicky zatížená přehlídka se příliš nesla v duchu socialistického realismu. Počínaje rokem 1965 však pořadatelé začali opouštět prvoplánový spektákl a tři poslední socialistické spartakiády (1975, 1980, 1985) se už definitivně odvrátily od obrazu státu coby dokonalého mechanismu.

Propagandu zde zastupovaly obrazy stability a společenského klidu. Spartakiády se vrátily k metafoře národa jako organismu a k oslavě rodiny s motivy šťastného dětství, ženské krásy a mužné odvahy. Lidské obrazce ozubených kol nahradily abstraktní pravidelné tvary a místo profesních skupin vbíhali Bránou borců cvičenci rozdělení podle věku a pohlaví.

Roubal spartakiády popisuje jako zásadní rituál, který se zapsal i do logistiky státního průmyslu a urbanismu hlavního města. Náklady na tu poslední v roce 1985 se odhadují na 830 milionů korun. Stát po dobu jejich konání nabízel hojnost jídla a pití a zejména v prvních letech ukazoval, jak bude vypadat komunistický ráj. Z téhož důvodu se do hlavního města stahovalo zboží ze zbytku republiky. Komunisté tak svým způsobem navazovali na dávný rytmus půstů a oslav. Roubal dokonce píše, že spartakiády připomínaly indiánské rituály hojnosti a přízně bohů.

Morální ekonomie

Vyplatily se takové investice v době, kdy centrálně řízené hospodářství mnohdy nedokázalo dodat na trh ani základní potřeby? Monstrózní přehlídky byly podle autora předmětem tzv. morální ekonomie – symbolické směny darů mezi stranou a lidem. Zatímco ostatní režimní symboly jako prvomájové průvody se hroutily v apatii, spartakiády byly čím dál úspěšnější. Nebyla to však zásluha a vítězství režimu, spíše naopak.

Organizace obří akce byla komplikovaná a logická nedůslednost otevřela účastníkům nečekaná okna svobody v rámci mantinelů. Ať šlo o vytržení z pracovní rutiny, výlet do Prahy spojený s nakupováním či navazování známostí s osobami opačného pohlaví. To vše podporovalo slavnostní, ale zároveň karnevalovou atmosféru. Podle Roubala tak skončila snaha vybudovat spartakiády coby předobraz nové socialistické společnosti fiaskem.

Ani na pár dní se nepodařilo přetrhat vazby a změnit návyky občanů. Slábnoucí režim se postupně dostal do fáze, kdy – slovy amerického antropologa Clifforda Geertze – rituál neslouží moci, ale moc slouží rituálu. „Skoro se zdá, jako by to byl komunistický režim, kdo prohrával v této podivné hře ‚má dáti, dal‘ – ve hře, v níž musel pokračovat, pokud nechtěl riskovat nenapravitelnou ztrátu prestiže,“ píše autor.

Spartakiády však nejsou nutně předmětem nostalgického vzpomínání na tuto „svobodu bez zodpovědnosti“. A nemusí jít ani o stesk po dobách komunismu, ale po onom střídání jasně ohraničených dnů obyčejných a svátečních a po prožitku pospolitosti, jak podotýká autor.  Spartakiády se svým přesným plánem nacvičování ritualizovaly život celé země od vesnice až po Strahov a pomáhaly udržovat iluzi jednolité společnosti.

Roli jistě hraje i porevoluční vývoj. Atomizovaná společnost už nenabízí mnoho příležitostí k prožitku kolektivního „my“, který byl přirozeným tmelem společnosti. Poslední demonstrací „národního těla“ byl paradoxně listopad 1989. Jedinou dnešní obdobu nachází Roubal snad jen ve sportovním fandění pod heslem: „Kdo neskáče, není Čech! Hop! Hop! Hop!“

Neúspěšné porevoluční pokusy obnovit slávu sokolských sletů zároveň ukazují, že model masového cvičení byl myšlenkou spojenou s koncem 19. století a budováním národního povědomí. „Místo estetiky dokonale disciplinované, výkonné a asexuální masy těl hromadných vystoupení se prosazuje estetika jediného, zidealizovaného, svobodného a erotického těla reklamního světa,“ píše autor. Už spartakiády byly podle něho skanzenem masových akcí. Dokázaly sice tento model povýšit do unikátních rozměrů, ale pád režimu pak přežít nemohly.

Autor je hudební publicista.

Petr Roubal: Československé spartakiády
Academia, 408 stran