Vděčnost

Je to asi jediná knížka v historii této rubriky, jejíž přečtení trvalo kratší dobu než napsání recenze. Šedesát stránek chtělo nakladatelství Dybbuk vydat jako součást autobiografie Olivera Sackse, která se v češtině objeví na podzim. Americký vydavatel knih nedávno zesnulého neurologa, literáta a slavného popularizátora medicíny to však nepovolil. Vděčnost, soubor posledních čtyř textů napsaných před smrtí, musí prý vyjít zvlášť. Dává to ovšem smysl. Téma blížícího se konce dělá ze čtveřice drobných esejů tak trochu posvátný útvar, jenž se přitom nesnaží být nijak zvlášť velkolepý. Tak jako se velmi speciální pacienti Sacksových knih nakonec jevili jako docela obyčejní lidé.

První esej napsal, ještě než se dozvěděl, že zaléčená rakovina metastázovala do jater. Přemítá v něm o stáří a ideálním věku, jakého se má člověk dožít. Druhý  vyšel v The New York Times loni na jaře a Sacks jím oznámil, že umírá. Na lékaře, který se s gustem zaobíral symptomy nejpodivnějších nemocí, je ta zpověď střízlivá – jako by se chtěl rozloučit především zdvořile. Ale také s kultivovanou vášní, jak měl ve zvyku.  Třetí text je vyznáním periodické tabulce prvků, která se traumatizovanému dítěti ve válečné Británii stala kdysi životní jistotou: náhradou Mojžíšových desek ve věku vědy. Smyslnost, s níž píše o beryliu nebo bizmutu, nemá k náboženské vroucnosti daleko. Asi nejsilnější je závěrečný esej psaný z posledních sil. Muž, považovaný za starého mládence s typickými rituály, se tu…