Kutil dobyl Londýn

Fotbalisté Leicesteru jsou poprvé za 132 let existence mistry anglické ligy. Při této příležitosti odemykáme profil jejich trenéra.

•••

Když se nedávno na ploše stadionu londýnského fotbalového týmu Crystal Palace objevil Claudio Ranieri, trenér soupeřů z klubu Leicester City, stala se podivná věc. Domácí fanoušci tleskali vestoje. Následoval zápas, v němž Ranieriho jedenáctka vyhrála oblíbeným výsledkem 1:0 a fanoušci Crystal Palace opět překvapili a vítězům ještě jednou zatleskali. „Aplaus byl uznáním, že Leicester nevítězí jen pro sebe, ale pro všechny obyčejné kluby, včetně Crystalu Palace,“ komentoval to deník The Guardian. „Úspěch Leicesteru je znamením, že není zbytečné snít.“

Pět tisíc

Úspěch klubu z třísettisícového města ve středu Anglie je magický především proto, že je naprosto nepravděpodobný. Leicester má sedmibodový náskok v čele nejprestižnější fotbalové soutěže planety, anglické Premier League, ačkoli před začátkem sezony platil za jasného kandidáta na sestup do druhé ligy. Do dokonání největší senzace v klubovém fotbalu za poslední desetiletí zbývá jen pět zápasů.

Tažení přitahuje fanoušky z celé Evropy tím, že se vzpírá trendu minulých let. Do poloviny devadesátých let byl špičkový klubový fotbal vcelku prostupný, zvláště v Anglii. Fanoušci průměrného týmu měli vždy naději, že jejich mužstvo může za dva, tři roky díky dobrému tréninku a taktice hrát o titul.

Skokovou komercionalizací fotbalu, která vyvrcholila vstupem extrémně bohatých ruských a arabských investorů a se založením elitní a mimořádně výdělečné Ligy mistrů, však v Anglii vznikla skoro neprostupná kasta nejbohatších čtyř, maximálně pěti týmů. Fanoušci těch zbylých, s jakkoli dlouhou tradicí, se museli smířit s tím, že se jich boj o první příčky netýká. Jedinou šancí na lepší časy je, že si zrovna jejich mančaft vyhlédne nějaký další miliardář a nakoupí hvězdný kádr. „Úspěch Leicesteru dává naději, že fotbal není zkažený, že může být opět krásně nepředvídatelný,“ komentuje německý fotbalový magazín 11 Freunde (Jedenáct přátel).

Pohádku kazí skutečnost, že i Leicester patří zahraničnímu miliardáři, thajskému podnikateli Vichai Srivaddhanaprabhovi. Jeho přístup se ovšem výrazně liší od strategie bohatších kolegů, kteří vynakládají stále vyšší částky na nákupy a platy již hotových fotbalových celebrit.

Leicester naopak hráčům dává čas se sehrát a rozvíjet a kupuje pečlivě vytipované neznámé tváře. Hlavními osobnostmi letošní sezony jsou například střelec Jamie Vardy, který před příchodem do Leicesteru hrál pátou ligu a přivydělával si ve firmě vyrábějící protézy, a tvůrce hry, Alžířan Rijád Mahriz, který předloni přišel ze druhé francouzské ligy za částku, za niž kupují hráče týmy české ligy. Do čela tohoto kádru se loni v červenci po odchodu trenéra Nigela Pearsona postavil Ital Claudio Ranieri.

Je to zkušený kouč (v minulosti vedl například londýnský klub Chelsea), ale v době, kdy přišel do Leicesteru, nebyl zrovna na vrcholu. Byl právě propuštěn od reprezentace Řecka po sérii porážek, která skončila prohrou 0:1 s podřadným mužstvem z Faerských ostrovů. „Nesu plnou odpovědnost za nejneštastnější výběr trenéra,“ omlouval se při vyhazovu předseda řeckého fotbalového svazu. Přesto právě u Ranieriho začíná pátrání po příčinách senzace z Leicesteru.

Není to nutné

Nový trenér se rozhodl tým nesvazovat přísným taktickým korzetem a naopak se soustředil na vytvoření výborné nálady a silné motivace. „Slíbil jsem hráčům, že budou mít každý týden dva dny volna,“ tvrdí Ranieri o jednom z kroků, který vybočuje z drilu, s nímž dnešní kluby cepují své hráče. Někteří znalci anglického fotbalu tím vysvětlují, proč Leicester na rozdíl od slavnějších klubů prakticky neprovázejí zranění hráčů – nejsou na trénincích přetěžováni.

Když kouč v prvních týdnech po svém angažmá zjistil, že se hráči bojí složité strategie, tak se jí vzdal. Omezuje se prý na základní taktická pravidla hry založené na pevné obraně a rychlých protiútocích. Zároveň se podřizuje hráčům, které má k dispozici, snaží se poznat jejich silné stránky a podle toho uzpůsobuje styl hry. Získal proto přezdívku „kutil“.

Mezi kolegy a novináři Ranieri platí za mimořádného sympaťáka, jeho handicapem je ale fakt, že není vítězným typem. „Nepotřebuji vyhrávat k tomu, abych byl se svou prací spokojený,“ řekl třeba před lety na jedné tiskové konferenci. Příběh trenéra, který nikdy nevyhrál velký titul, ukazuje, že vysvětlovat příčinu tažení leicesterských Lišek jen jeho zázračnými schopnostmi nejde. Ale jak jinak?

Britští sportovní novináři vyzdvihují propracovaný systém vyhledávání šikovných hráčů z neznámých klubů a chytré využití technologií. Každý hráč například dostane po zápase tablet s videozáznamy, které začínají vždy deset vteřin předtím, než se dotkl míče, a končí deset vteřin poté, co ho odkopl, a mají nabízet šanci důkladněji přemýšlet o vlastní hře.

Svou roli nepochybně hraje i takřka magická úroveň soudržnosti, o níž mluví hráči, třeba Rakušan Christian Fuchs: „Po několika úspěších se semknete způsobem, kterým zatlačíte do kouta mnohem lepší soupeře.“ Zda tahle okolnost dovede jeho kolegy až k historickému úspěchu, se dozvíme už v polovině června. Zatím vše nasvědčuje tomu, že ano.