Ari Šavit

Projekt byl špatný z geografického hlediska, nesmyslný ekonomicky a naplánovaný velmi špatně. Jelikož byl ale schopen zaměstnat lidskou představivost, investovaly do akcií přístavu tisíce lidí kapitál, který si musely půjčit. A jelikož tenhle projekt odpovídal jejich psychologickým potřebám uloženým kdesi hluboko v podvědomí, tisíce lidí se také na vybudování přístavu podílely. Tenhle mohutný příval energie vytvořil cosi, co je větší než všechny nedostatky projektu,“ popisuje Ari Šavit v knize Země zaslíbená jednu stavbu. Zároveň je její budování symbolem celého novodobého Izraele, který komentátor liberálně levicového deníku Haarec stejně vášnivě obdivuje i kritizuje.

Jeho série obrazů, minireportáží a rozhovorů nás provází dějinami země: od počátku sionistického hnutí přes třicátá léta, vývoj atomové pumy a války v letech 1967–1973 až do dnešní doby, kdy část mládeže tráví večery v klubech, zatímco jiná slouží na ohrožovaných hranicích. Výjevy skládající kořeny současné pulzující situace nanáší Šavit až křiklavými barvami a volí je tak, aby co nejostřeji kontrastovaly. Podobně chování skutečných postav líčí s citlivostí a přesvědčivostí, ale neumenšuje tragédie, k nimž logika jejich jednání nezřídka vedla. A tato dvojlomnost je leitmotivem knihy.

Držíme spolu

Už svého sionistického pradědečka, britského občana Herberta Bentviče, který roku 1897 dorazil do Jaffy, chválí za odvahu a činorodost, ale současně kritizuje, že na tehdejší Palestinu pohlíží jako na zemi nikoho. Rovněž u zakladatelů jednoho z prvních kibuců oceňuje elán, bez něhož by nebylo zúrodněno jimi postupně přivlastněné údolí ani nebyl vybudován Izrael. Současně ale konstatuje, že tento zápal sežehl palestinské obyvatelstvo v dané lokalitě a nakonec i sám sebe.

Podobně je jedním z hrdinů muž vychovávaný ve škole prosazující vstřícný vztah k Palestincům a navštěvující přes den jejich vesnice; v noci se však mladík cvičí se skupinou mladých sionistů. Právě on se pak coby velitel brigády čerstvě vzniklého státu podílel na vyhnání původních obyvatel města Lod, při kterém zahynuly stovky civilistů. Jinde autor vykresluje kontrast mezi rétorikou zakladatelů novodobého Izraele, kteří se odvolávali na Tóru, a velkoměstskou realitou opilců, hráčů a prostitutek.

„Náš půvab je půvabem divochů, polovičních barbarů, je to mladistvý půvab ničím nespoutaných neotesanců. Neuznáváme žádnou minulost ani budoucnost, ani žádnou autoritu. Jsme neuctiví a do hloubi duše anarchističtí. A přesto, ačkoli jsme na světě osamoceni, držíme spolu. Protože jsme sirotci, jsme také bratři ve zbrani, sdílíme společný osud,“ píše Šavit a s jemnou ironií dodává, že tajemství úspěchu a síly izraelských moderních technologií spočívá v ignorování zdravého rozumu, porušování pravidel hry a ve vzpírání se pravomocím státu.

Zároveň je tu však druhá strana této anarchie – vůle k přežití, vědomí, že kdyby byl Izrael příliš laskavý a přehnaně projevoval soucit, zkolaboval by. K hledání těchto kořenů se Šavit vydává až k Masadě, skalnímu útesu, na kterém povstalci raději zvolili sebevraždu než zajetí. Po vzoru starověkých obránců mnozí Židé v letech 1936–1942 dospěli k závěru, že jedinou možností je klást nepříteli odpor – a od této chvíle už není sionistickým projektem vysušená bažina a pomerančový sad, ale pouštní pevnost vzbuzující posvátnou bázeň.

Drama beroucí dech

Šavit se narodil v roce 1957 do intelektuální rodiny; patřil k elitě, která budovala moderní a kolektivistický étos Izraele, ale zároveň je dnes jeho největším kritikem. Izrael je podle autora zemí roztříštěnou a zmítanou protiklady. Před obyvateli stojí úkol rekonstruovat stát, který přestal fungovat, a zvolit důvěryhodné vedení země. Nikdo takový tady však není: Šavit kritizuje politiky nejen zprava, ale i zleva, a nevidí volitelného kandidáta. Přesto je pro něj židovský stát čímsi, co stojí za to bránit. A to i zdí s ostnatým drátem; jen by ho postavil více na západ, takže by jeho území ještě o něco zmenšil.

Nepíše přitom heroizující ságu jako Leon Uris ve svém románu Exodus, naopak své spoluobčany nešetří. Vytýká jim především kolonialistický přístup k Palestincům. Současným politickým elitám pak vyčítá, že nejsou schopné předložit myšlenku, která by se postavila novodobým výzvám. Zároveň má místy člověk pocit, jako by četl paján amerického patriota: „Ať tak či onak, dokázali jsme cosi nepředstavitelného. Naše drama bylo to nejextravagantnější ze všech moderních her, drama beroucí dech.“

Většinou je však jeho vyznání lásky ambivalentní a kniha je jakýmsi seznamem paradoxů novodobé židovské historie a národní povahy; seznamem čtivým, chvílemi až strhujícím. Izrael je stát západního ražení přežívající v moři islamismu, demokracie implantovaná tam, kde vládne tyranie. Proto jeho obyvatelé nemohou vést život běžných Evropanů, ovšem vzhledem k hodnotám, jež uznává, vzhledem k ekonomické struktuře i kultuře Izrael současně nemůže dělat nic jiného než zkoušet vést normální život.

O což se také mladí Izraelci snaží, i když jim postarší občanky nadávají, že se potloukají po diskotékách, zatímco vojáci umírají. Mladí lidé v Izraeli podle Šavita touží po taneční hudbě více než kdekoli jinde na světě, vyhledávají příležitostný sex, neznají trpělivost a nemají vztah k náboženství: tihle zpocení tanečníci se modlí před oltářem rozkoše, ale nedá se říci, že by byli šťastní. Jen se zoufale snaží vytvořit alternativní národ, povstat proti minulosti Izraele a tamním poměrům. Ale podobný je vlastně i postoj autora. Novověký projekt Izraele podle něj končí a Šavit hledá jeho ideální alternativu. Není jisté, jak přesně by měla vypadat a jak k ní dospět; jisté je, že to hledání bude urputné.

Autor je redaktorem portálu iLiteratura.cz

Ari Šavit: Země zaslíbená
Přeložil Radim Klekner, Host, 495 stran