Dopisy

KRÁSNÁ BUDOUCNOST BEZ LIDÍ
RESPEKT 1/2015

Mám návrh, jak se ubránit proti té budoucí umělé inteligenci, která by nás lidi chtěla nahradit: vytáhněte jí kabel ze zásuvky.

Dr. Petr Janeček

ANKETA
RESPEKT 5/2015

Jediný, kdo reaguje aspoň správným přístupem ke krizi eurozóny, je Aleš Michl, klade totiž podstatnou otázku: „Jaký je vlastně největší problém?“ Celá debata o krizi eura se točí až příliš dlouho kolem zadlužení údajných „viníků“ problémů v eurozóně, tedy zejména Řecka, Portugalska, Španělska a Itálie – a v poslední době i Francie. Jako kdyby bylo zadlužení těchto zemí hlavní příčinou krize.

Tou je ale daleko více skutečnost, že řada zemí – v čele s Německem – trestuhodně ignoruje základní principy fungování eurozóny. Soustavná politika dumpingových mezd (tj. růst mezd nižší než růst produktivity práce) v Německu – od zavedení eura až dodnes – vedla k tomu, že se německé průměrné mzdy na jednotku HDP („Lohnstückkosten“ či „labour unit costs“) vzdalují dlouhodobě od mezd ve většině partnerských zemí v eurozóně. Německo tak získává stále větší náskok v konkurenceschopnosti v porovnání s ostatními státy eurozóny (až na výjimky některých menších ekonomik jako Rakousko či Finsko).

Jak A. Michl správně píše, Německo vyhrává většinu zakázek na jižních trzích eurozóny (ale i jinde ve světě). V posledních letech jsme byli téměř každý rok svědky rekordních německých přebytků v zahraničním obchodu a tomu nutně odpovídá zadlužení obchodních partnerů. Proto není korektní, když A. Michl dodává, že Němci získávají své zakázky „po právu“. Naopak, rozevírající se nůžky mezi mzdami na jednotku HDP vedou zónu společné měny s jistotou ke krachu. Všichni bychom na tom byli lépe, kdyby se alespoň velké země držely doporučení ECB dovolit inflaci (Německo), nebo ji omezit (jižní členové) na hodnotu kolem 1,9 procenta. Žádat od jihu, aby se vrátil na dráhu 1,9 procenta inflace utahováním opasků bez současně značného zvýšení platů v Německu, vede k deflaci, nikoli k ochraně eurozóny.

Josef Füllenbach

HLAVNĚ KLID
RESPEKT 4/2015

Přečetl jsem si ve vašem komentáři toto: „Podle překvapivých statistik Europolu mají islamističtí fanatici na kontě pouhá dvě procenta všech teroristických útoků v Evropě za posledních pět let. Ve Spojených státech je to podle údajů FBI šest procent.“

Potíž s tou statistikou vidím v tom, že pokud by se do amerických údajů započetlo pár let navíc, včetně 11. září, tak se vám ta čísla totálně otočí, protože takovýto teroristický majstrštyk se nikdy nepovedl ani ETA, IRA, ani nikomu jinému, ať už měly ty zkratky jakékoli. Co se týče Evropy – pokud jeden zmatenec vyjede na ostrov, kde jsou nahromaděni levicově smýšlející mladí, kteří nemají kam utéct, a on je začne popravovat, počet jeho obětí mnohonásobně přesáhne Charlieho. Tudíž i statisticky boduje. Chápu, proč tento článek vznikl. Snaží se nám čtenářům sdělit, že bychom neměli propadnout islamofobii a neházet všechny do jednoho pytle, a s tím se ztotožňuji. 

Kamil Potoček