Mezi uměním a revolucí

Celý den jsem se opájela vzpomínkou na naši poslední noc, tak krásnou a bláznivou, až mi to nahání strach – stačí, abych zavřela oči, a hned jsem zpátky vedle tebe, nikoli znovu, nýbrž ještě, v té milované tmě – rty mi chutnají po víně a ty na ně tiskneš svá ústa,“ stojí v prvním dopise, který napsala Tina Modotti (1896–1942) fotografovi Edwardu Westonovi (1886–1958). Psal se duben 1921, modelka tehdy ještě žila v Los Angeles s básníkem Rubym Ritchiem známým jako Robo a doufala, že dopis nenajde Westonova žena Flora.

Prazvláštní vztah světoznámého umělce a jeho žačky, která se posléze sama proslavila jako fotografka, pak netrval dlouho. Vlastně jen pět let. Jak nicméně ukazuje soubor její anglicky, španělsky a italsky psané korespondence, který skvěle vybrala a přeložila Hana Bortlová-Vondráková, i za takovou dobu se dá prožít to, na co mají jiní vyhrazen celý život.

Volná láska

Tina Modotti jako dítě s rodinou z rodného Udine odplula za lepší obživou do USA. Díky zmíněnému Westonovi a v nemenší míře díky své kráse rychle splynula s losangeleskou bohémou a objevila se i na plátnech kin. Co budou o šest dekád později v Kalifornii hlásat květinové děti, to Tina Modotti prohlašuje v první čtvrtině 20. století: k sebevědomé nezávislé ženě patří volná láska a otevřené srdce vůči lidem dobré vůle. To první Edward Weston pozná, jen co mu začne Tina Modotti jako modelka pózovat; to druhé, když se s o deset let mladší dívkou rozhodne opustit rodinu a odjede s ní (a nejstarším synem) do Mexika.

Autor aktů a zátiší později veškeré své dopisy adresované milence zničil a stejnou věc udělal s řadou jejích listů. Těch několik desítek psaní soustředěných v knize je tedy torzem; i z něj se však dá udělat docela přesný obrázek nejen o jejich vztahu. Weston – který ji pobízel, aby jí dopisy sloužily i coby deník – na slunném jihu hledal klid a inspiraci; právě tady poprvé narazil na motiv mušlí, který ho globálně proslavil. Tina Modotti mu díky znalosti španělštiny pomáhala v novém prostředí najít klienty k zakázkovému portrétování. Weston často za prací vyjížděl z města a právě to byly chvíle, kdy mu začínající fotografka (v ateliéru ji zaměstnával jako asistentku) psala.

„Já – Tina Modotti – prohlašuji, že po mé smrti připadne veškerý můj osobní majetek Edwardu Westonovi – nábytek, knihy, fotografie atd.,“ adresuje mu například v roce 1924 svérázné vyznání lásky. Zároveň ani ne třicetiletá umělkyně propadne nové vášni. Uhranutě uvažuje, jak se co nejlépe odpoutat od zbytku života, aby se mohla oddat umění. Stěžuje si milenci, že její fotky (zprvu květiny a detaily architektury) nikdo nebere vážně. Ale také Westona ujišťuje, že jí nebude vadit, když si s sebou přiveze jednu ze svých dalších milenek.

Z deníku je zřejmé, že se mu kočovný způsob života protkaný přes veškeré sliby žárlivými výstupy časem přejedl. V listopadu 1926 se s Tinou Modotti rozešel a vrátil se k rodině. Korespondence s Mexikem tím však jen zesílila. Tina Modotti Westonovi pravidelně sděluje, jak roste poptávka po jejích snímcích murálů – nástěnných maleb ve veřejných budovách od jejího přítele Diega Rivery, malíře a manžela Fridy Kahlo. Píše i to, jak chodí na schůze komunistické strany, do níž vstoupila. Jak ho stále má ve svém srdci a jak se jí stýská. Už mu ovšem nesděluje, že chodí s revolucionářem Juliem Antoniem Mellou.

Ponechat si vzpomínky

Právě fatální propadnutí komunistickým idejím znamená pro Tinu Modotti jak rozchod s fotografií (pro samé schůzování a tajné akce na ni nemá čas), tak i s Westonem. V lednu 1929 však trockistu Mellu při procházce s Tinou Modotti zastřelil sovětský špion Vittorio Vidali – a když poté kdosi zavraždí i mexického prezidenta, úřady komunistku vyhostí ze země. Paradoxem je, že se v berlínském exilu dá Tina Modotti dohromady právě s Italem Vidalim. Společně odjedou do Moskvy, kde se Tina Modotti stává rovněž agentkou. Tři měsíce po příjezdu napíše Westonovi poslední dopis. „Musím tě poprosit, aby ses co nejméně šířil o mé přítomnosti zde. Mohlo by mi to v budoucnu způsobit problémy. Děkuji!“ stojí na konci.

O zbytku jejího života vypovídá jen pár listů přátelům. Neromanticky líčí, jak těžké je „držet krok s bolševickým tempem“, jak dnes Riveru považuje za zrádce, protože to prohlásila strana, a jak v USA páchají lidé sebevraždy z hladu. To už píše ze Španělska, kam se vydá pomáhat republikánům ve válce s generálem Frankem. Když frankisté zvítězí, vrací se Tina Modotti do Mexika.

Začne žít samotářsky, pomáhá španělským utečencům a zpřetrhá styky s přáteli. S výjimkou Vidaliho. Ten do Mexika dorazí v roce 1940 s cílem zavraždit Lva Trockého, o což se ale postará jeden z oněch utečenců. Vidali si vybere jiný cíl: povečeří 6. ledna 1942 s Tinou Modotti, pak se z „pracovních důvodů“ kamsi odebere a o pár hodin později najdou jeho milenku mrtvou v taxíku. Oficiální příčinou smrti šestačtyřicetileté ženy je „celkové selhání organismu“. Pravděpodobné ale je, že ji Vidali otrávil v rámci vnitrostranických čistek.

Weston se s myšlenkami naTinu Modotti rozešel koncem třicátých let. Tehdy si poznamenal, že i kdyby s ní byl v kontaktu, už by to nebyla ta Tina, kterou kdysi poznal a která mu psala o svých hořících rtech: „Lepší ponechat si vzpomínky.“ Díky knize tak před čtenářem znovu ožívá dramatická doba a život ženy, která stejně milovala muže, umění i revoluci.

Tina Modotti: Mezi uměním a revolucí

Vybrala a přeložila Hana Bortlová-Vondráková, Labyrint, 205 stran