Jak porazit Islámský stát

Evropa má za sebou týden, na který nebude ráda vzpomínat. Po 132 teroristických vraždách v Paříži přišly divoké přestřelky při honech na pachatele v ulicích francouzských a belgických měst. Francie vyhlásila výjimečný stav, přicházely zprávy o včas odhalených atentátech v Británii, Německu a Turecku. Na kontinent dolehly nejistota a strach. Francouzská reakce na brutální teroristický útok byla rozhodně vášnivá. Francouzský prezident prohlásil, že jeho země je v „nelítostné válce“ s Islámským státem (IS), který se k útoku přihlásil, a hlavní město tohoto „státu“ teď noc co noc bombardují francouzské letouny. Do Perského zálivu také zamířila francouzská letadlová loď, aby vojenské tažení proti IS posílila.

Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se předplatitelem Respektu.

Přestože se ale v prvních chvílích po útoku zdálo, že otevřená válka v syrské a irácké poušti je hotová věc, s odstupem dní další postup zdaleka jasný není. Prezident Obama prohlásil, že nechat se vtáhnout do pozemní intervence – kterou ovšem jeho francouzský protějšek Hollande ani nezmínil – by byla hloupost. Kritici pak ale namítají, že bez pozemního útoku na IS o nějaké válce snad lépe nemluvit. Za všechny to Bruce Hoffman, americký expert na terorismus, shrnul do jednoduché věty: „Když přijde na věc, z výšky deseti tisíc metrů žádnou válku s teroristy vést nelze.“

Hybridní pohon

Přestože poptávka veřejnosti – aspoň ve Francii a aspoň v prvních chvílích – by dost možná regulérní válce přála, váhání politiků je pochopitelné. Západní lídři mají za sebou 14 let zkušeností s bojem proti islamistickému terorismu,  na jejichž konci teď stojí právě útok na Paříž a počet obětí terorismu je vyšší než kdykoli dříve. Zároveň teď proti Západu stojí tak bizarní protivník, že jeho skutečnou povahu teprve začínáme chápat.

Před rokem a půl nikdo nevěděl, co IS je. Organizace teprve loni v létě najednou během několika týdnů ovládla velkou část Iráku a Sýrie. Dnes na tomto území operuje třicetitisícová armáda mužů s fotogenicky rozevlátými vlasy a plnovousy, prohánějí se pouští v Toyotách Hilux, přibíjejí místní obyvatele na kříže, stínají hlavy, upalují zaživa v železných klecích, mučí, znásilňují a odvlékají do otroctví. Vedle toho IS vybírá daně, zajišťuje zásobování i odvoz odpadků, řídí školství (pro muže) včetně vysokých škol, poskytuje bezplatné zdravotnictví. Na dobytém území těží ropu, prodává ji místním obchodníkům a zajišťuje si tak každým dnem desítky milionů dolarů na svůj „státní“ provoz.

Do náruče IS však především přicházejí zcela dobrovolně den za dnem zástupy mladých mužů i dívek z celého světa: z Austrálie, Spojených států, Francie, Británie, Belgie, Ruska, Saúdské Arábie a mnoha dalších zemí, vedených touhou vybudovat první skutečný chalífát – muslimskou říši – po tisíci letech. Zahraniční bojovníci jsou přitom tím, co přesahuje faktické hranice Islámského státu: proudí tam a zpátky mezi rodnými zeměmi a Sýrií či Irákem.

Nebezpečí IS pro Západ spočívá právě v jeho přitažlivosti. V blízkovýchodních pouštích se rozběhla výrobní linka islamistických teroristů, která funguje na jedné straně jako stát, na druhé jako zásilková služba dodávající džihádisty do celého světa. Mohou útočit, předávat zkušenosti, rekrutovat nové kádry. IS je tak útvar omezený v hranicích a zároveň protéká hranicemi s lehkostí držitele pasu Evropské unie nebo třeba Kanady.

Milovaný spratek

Když nyní světoví lídři zvažují, jaké možnosti v boji s IS vlastně mají, musí vybalancovat dvě roviny. Jedna je ideologická a vysvětluje smrtonosnou přitažlivost teroristického státu, druhá je praktická a vojenská a zahrnuje složitou občanskou válku v Sýrii.

IS je křížencem středověkého náboženského zápalu se zcela moderním chuligánstvím. Legendárním zakladatelem organizace je pouliční sígr z malého jordánského města Zarká. Mladý muž byl v devadesátých letech beznadějný případ ztroskotance topícího se v alkoholu, drogách, pouličních bitkách, krádežích a organizování prostituce. Milující a zbožná matka se pokusila synův pád na dno zastavit prostřednictvím místního imáma. Jakkoli přímluvy kněžích fungují málokdy, v tomto případě do sebe oba životní postoje zapadly jako ozubená kola. Zarkáví, jak byl dnes již mrtvý terorista později přezdíván, prošel mohutným náboženským procitnutím, aniž by přestal být brutálním rváčem. Až do okamžiku, kdy Američané v roce 2006 rozdrtili jeho úkryt v Iráku, nosil fanaticky věřící muž na pravé straně těla velkou jizvu způsobenou tím, jak si nechal bez umrtvení břitvou z těla vyříznout tetování z gangsterských dob. „Hnala ho hanba, minulá provinění živila jeho nenávist,“ popisuje Zarkávího posedlost v čerstvě vydané knize Black Flags (Černé prapory) novinář deníku The Washington Post Joby Warrick skrze svědectví lékaře z jordánského vězení.

Zarkávího víra, zocelená později pobytem v jordánských pouštních věznicích, byla přímočarým zápalem gangstera se základním vzděláním. Kde svatá kniha ze 7. století nařizuje přibít na kříž, přibíjí dnes IS na kříže. Kde nakazuje smrt v plamenech, zavírá dnes IS odsouzence do železných klecí a upaluje je. Naprosto doslovné čtení Koránu vysloužilo Zarkávímu kritiku od duchovních učitelů islamistického hnutí i nejvyššího vedení al-Káidy, pro kterou byl Zarkáví příliš radikální. S Usámou bin Ládinem a jeho partou se divoký Jordánec, později strůjce povstání iráckých muslimů, které musel George W. Bush chladit vysláním obrovských posil, ovšem rozešel i v další otázce, která je pro strategii boje proti IS klíčová.

Al-Káida je dodnes v podstatě ilegální politickou organizací využívající prvky teroru. IS šel o krok dál, obsadil území a vyhlásil na něm chalífát. Al-Káida si na tuto nejzazší aspiraci islamismu netroufala, Usáma bin Ládin považoval takový krok za předčasnou komplikaci, jež by mohla vést k porážce. Chalífát znamená nutnost spravovat území a zajišťovat jeho chod. Legitimní chalífát, tedy útvar spravovaný výhradně podle Koránu a s vůdcem, jehož rodová linie sahá k Prorokovi, je ale zároveň duchovní entitou, jakousi zemí zaslíbenou. Jak na rozhovorech se stoupenci IS ukazuje autor strhujícího textu, uveřejněného letos na jaře v měsíčníku The Atlantic, Graeme Wood, teprve chalífát dává skutečný smysl zákonům práva šaría: teprve v něm totiž mohou být uvedeny do praxe v plném rozsahu a ve všech oblastech života. Věřícím muslimům Korán ukládá povinnost odpřisáhnout oddanost chalífovi, jinak ztrácejí naději na spásu. A právě vyhlášením chalífátu jménem Islámský stát – podle IS jde o vůbec první takový legitimní útvar po tisíci letech – zvítězili Zarkávího pokračovatelé nad al-Káidou v boji o zájem zradikalizovaných muslimů na celém světě.

Takto viděno je tedy zničení chalífátu IS bezpodmínečným předpokladem zastavení vlny teroru, která nyní ohrožuje Evropu. Skutečnou energii totiž smrtonosnému stroji dodává jeho sebepotvrzující úspěch. IS skutečně dobyl v neuvěřitelně krátkém čase rozsáhlá území, dokázal zajistit fungování státu a vtahuje do apokalyptického konfliktu stále větší počet zemí. „Bůh nám dává najevo, že jeho záměry plníme správně,“ čte dosavadní úspěch zvráceného státního útvaru zradikalizovaný muslim.

Labyrint

Jestliže se na této rovině jeví zničení chalífátu jako nevyhnutelný krok, z praktické stránky je situace mnohem komplikovanější. Sám vznik IS je dobrým příkladem, jak může pozemní intervence na Blízkém východě skončit. Spojené státy přece invazí reagovaly na útoky 11. září 2001. Jak se ukázalo, dobýt Afghánistán, nebo dokonce i mnohem vyspělejší Irák dokáže moderní západní armáda v řádu týdnů a pouštní království IS by v tomto ohledu stěží bylo výjimkou. Zcela jinou otázkou ale je, co bude následovat potom.

Když Američané se spojenci svrhli Saddáma Husajna, skrýval se Zarkáví právě v Iráku, kam uprchl z vybombardovaného tábora al-Káidy v Afghánistánu. Když pak přešla vláda nad Irákem do šíitských rukou a tamní zhrzené sunnitské kmeny začaly být nespokojené, rozpoutal Zarkáví se svou skupinou brutální teror nikoli pouze proti USA, ale i proti šíitům, které označil za odpadlíky od víry, a tudíž adepty smrti. Občanskou válku, na jejímž vrcholu se jenom v Bagdádu nacházelo průměrně 50 mrtvých těl denně, se sice podařilo s vypětím všech amerických i iráckých sil potlačit a Zarkávího zabít, dnes však víme, že se tím mnoho nevyřešilo.

Když Spojeným státům došla s Irákem trpělivost a ze země odešly, začali šíité sunnitskou komunitu drtit znovu a zbytky Zarkávího teroristické kliky znovu ožily. V iráckých věznicích se celou dobu potkávali zapálení sunnitští teroristé se zhrzenými příslušníky Saddámových tajných služeb a armády. Vloni na jaře vypuklo povstání a z rozbořených zdí iráckých věznic se vyvalily tisíce mužů ochotných bojovat proti šíitské vládě na život a na smrt. Následovalo bleskurychlé rozšíření a dnes ovládá IS území téměř od hranic Bagdádu po hranice syrského Aleppa. Jestliže pozemní ofenziva by nejspíš pro NATO nebyla z vojenského hlediska problém, další strategie je zcela nejasná. Co se bude s dobytým územím dít? Kdo na něm bude vládnout a jak? Vyřešit budoucnost území nyní ovládaného IS vlastně znamená vyřešit situaci v Iráku a především občanskou válku v Sýrii.

Chalífát IS je totiž zjevně porazitelný i místními silami – pokud ovšem mají dostatečnou motivaci. Iráčtí šíité zastavili postup sunnitských hrdlořezů před Bagdádem a na svá území je nikdy nevpustili. Kurdové na severu Iráku a Sýrie sice zpočátku ustupovali, dnes ale s pomocí amerického letectva dobývají ztracená území zpět.

V příkrém kontrastu k těmto úspěchům stojí snaha vyslat do boje s IS vycvičené a vyzbrojené syrské sunnity. Program přišel Washington na půl miliardy dolarů a nakonec se povedlo vyslat do boje jenom směšně malou hrstku bojovníků. Syrští sunnité totiž mají v tuto chvíli jiný zásadní problém – prezidenta Asada, který už déle než čtyři roky masakruje sunnitské povstalce ve válce, jež si vyžádala odhadem 300 tisíc životů a vyhnala z domovů polovinu obyvatel dvaadvacetimilionové Sýrie.

Teprve po ukončení války proti režimu je naděje, že se sunnité obrátí proti IS. Evropané i Američané mají přitom za 14 let boje s islamismem neblahou zkušenost, že jakákoli pozemní intervence zvenčí dokáže radikalizovat i relativně umírněné muslimy. IS proto musí zničit místní, kterým vnějšek může přispět maximálně podporou. A to bude těžký oříšek.

Západ od počátku války trvá na odchodu Bašára Asada. Diktátor z Damašku je naopak podporován Moskvou a Teheránem. Rusko i Írán však chtějí zároveň zničit IS, ruské letectvo dnes chalífát kvůli potvrzenému zničení dopravního letounu nad Sinajem bombarduje stejně jako letectvo francouzské.

Podle některých zdrojů je dohoda mezi USA a Ruskem o budoucím uspořádání Sýrie na spadnutí v řádech týdnů. Dokud ale nebudou známy detaily, je hodně předčasné křičet hurá. V každém případě se zdá, že Asad minimálně na nějakou dobu přežije ve funkci. Západ zároveň zahájil nové sbližování s Ruskem, které sice nepotřebuje vojensky přímo ke zničení IS, bez jeho vlivu na Asada však v Sýrii nic nevyjedná.

Pokud tedy nakonec v předpokládaném uspořádání země získají sunnité svou vlastní bezpečnou zónu a jistotu, že jim diktátor nevpadne do zad, pak je snad jejich útok na IS představitelný – nesmíme zapomínat, že většina popravených a mučených na území IS jsou sami místní sunnité, jejichž víra podle fanatiků IS nebyla dostatečně hluboká. I pro tuto situaci ostatně existuje precedens: když George W. Bush vyslal v roce 2007 do Iráku mohutné posily a slíbil sunnitům férovou účast na chodu státu, obrátily se sunnitské kmeny proti Zarkávího pohrobkům a s teroristy skoncovaly. Podmínkou nicméně je, aby příměří bylo stabilní.

Návrat domů

Ve chvílích vzniku tohoto textu Francie potvrdila, že hlavní strůjce pařížského masakru byl zabit policejním komandem přímo v Paříži. Kromě jednoho syrského pasu se zcela nejasným původem tak všechny stopy útoku nevedou do syrské pouště, ale do městských čtvrtí ve Francii a Belgii. A tady je další a poslední rozměr celého propletence.

IS je především nejnovější inkarnací ideologie. Před několika lety jsme po útocích na New York, Madrid nebo Londýn psávali, že zničení al-Káidy bude během na dlouhou trať, nakonec se to ale podaří. Dnes je Usáma bin Ládin mrtev a na al-Káidu jsme skoro zapomněli, ve jménu džihádismu se však vraždí jako nikdy předtím. Nejde totiž pouze o IS, pozoruhodné skóre mají také islamističtí teroristé v Nigérii, ale i v dalších zemích. To, co vyděsilo Evropu k smrti, se na Blízkém východě a v Africe odehrává v podstatě každý týden.

V případě porážky IS a zániku chalífátu zmizí motor, který v tuto chvíli pohání nábor bojovníků z celého světa. Na problém recept, jak porazit džihádistickou ideologii, však zatím žádný spolehlivý neexistuje.

Krátce před pařížským masakrem vyšla kniha zachycující rozhovor mezi americkým ateistou Samem Harrisem a bývalým britským islamistickým radikálem, který se proměnil v hlasatele umírněného islámu Maajidem Nawazem. Nawaz je v podstatě optimistou, založil organizaci Quilliam Foundation, jež se snaží propagovat umírněnou interpretaci Koránu, na otázku, jak přesně zabránit zrození dalších fanatiků, jako byl Zarkáví, ale jednoduchou odpověď nemá.

Když Nawaz  popisuje dnešní muslimskou společnost, tvrdí, že džihádisté tvoří velmi malou skupinu – i do Sýrie proudí řádově tisíce mužů a žen, muslimů je však více než jedna a půl miliardy. Zajímavé ovšem je, že i Nawaz považuje za zcela převažující díl muslimské společnosti hluboce konzervativní věřící, kteří jsou co do vyznávaných hodnot v zásadním sporu s liberálním západním světem a především Evropou. Čísla mu dávají za pravdu: v Británii ze šetření vycházelo, že například homosexualitu je ochotno tolerovat přesně nula celá nula procent dotazovaných britských muslimů.

Konzervativní založení samozřejmě z nikoho nedělá vraha a teroristu, uvnitř evropské společnosti je ale o napětí rozhodně postaráno. Když se ke kulturní propasti připočítá sociální vyloučení a jistá dávka rasismu a tribalismu na obou stranách barikády, výbušná směs je na světě. Extremistů nemusí být mnoho, pařížský masakr zvládlo osm lidí odhodlaných zemřít.

V roce 2015 tak nezbývá než napsat totéž co v roce 2001 po útocích al-Káidy na New York a Washington. Rozbít teroristické centrum na Blízkém východě je dříve nebo později nevyhnutelné s tím, že se tak stane chytřejším a poučenějším způsobem než před lety. Samotný boj s ideologií militantního islamismu však je a bude během na dlouhou trať.