Urbo Kune. Paralelní román

Urbo Kune je fascinujícím projektem studentů Fakulty architektury ČVUT a Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, kteří pod vedením Petra Hájka dostali za úkol urbanisticky využít prostor bývalého zbraslavského lomu. Vznikl tak megalomanský projekt domu-města složeného ze sedmdesáti devíti „membrán“ (slotů), jehož struktura připomíná stránky otevřené knihy. Oddělené sekce Urba jsou částečně suverénními jednotkami sloužícími ke specifickým účelům.

Život měl obřímu projektu vdechnout román – a výběr Miloše Urbana coby „literárního kmotra“ se zdá naprosto logický. V současné české literatuře pravděpodobně nenajdeme autora tak výrazně fascinovaného architekturou. Co ovšem může zarazit, je fakt, že dosavadní Urbanovy romány, které se jí zabývaly, byly veskrze antimodernistické: Sedmikostelí oživovalo kouzlo ztracené Prahy středověké, Santiniho jazyk se opájel geometrickou a duchovní čistotou barokního génia Jana Blažeje Santiniho, Lord Mord zase oslavoval chaotické křivolaké kouzlo židovského ghetta a horoval proti asanaci.

Budoucí minulost

Román Urbo Kune tak byl pro Urbana netypickou výpravou do žánru utopické sci-fi inspirované nejen vizionářským projektem města-domu, ale také teorií membrán a paralelních vesmírů.  Ovšem už lehce apelativní prolog naznačuje, že Urban nevykročil z teritoria, které bezpečně zná. Tedy z hovorné literární rezervace, která je v lecčems nápadně anachronická a ohraničená typickými znaky jeho díla: „Sci-fi romány bývají o velkých věcech. Musejí být. Malá budoucnost je pro opatrníky, pro ty, kteří neradi chovají naději. A to nejsou čtenáři sci-fi. Nejsou to čtenáři vůbec žádní.“

V první řadě je tu ich-formový vypravěč, který má blízko ke knihám a daleko k suverénnímu hrdinství. Mikuláš Jelen je uzavřený, tělesně lehce poznamenaný pražský antikvář, který od bývalého spolužáka dostane lákavou a dobře placenou práci knihovníka v Urbo Kune. Projekt podivínského boháče Zikmunda Kůna měl být hlavním městem Eurosvěta, ale vlivem nepříznivé politické a společenské situace se stal spíše tajnůstkářskou pevností, která přitahuje zvědavé zraky kolemjdoucích. Očima Mikuláše se tak čtenář seznamuje s oněmi sloty, které město tvoří, s náznaky hierarchie a sociálních specifik světa blízké budoucnosti či paralelní reality, do níž je kniha zasazena.

Prověřený urbanovský tah s vyprávějícím outsiderem však tady vyznívá rozpačitě. Mikuláš je jen mechanickou odvozeninou autorových předchozích protagonistů a svět, ve kterém se pohybuje, má daleko k živosti a organičnosti jeho výprav do „nostalgických minulostí“. Snad žádný román v Urbanově tvorbě není tak zatěžkaný popisností. Svůj podíl na tom jistě má zadání, v němž spisovatel zalidňuje cizí fantazie, které jsou zčásti cizorodé jeho poetice, a navíc jsou s ohledem na architekturu Urba Kune rozpadlé do rozdílných, nepříliš soudržných částí. Románu sice nechybí pozoruhodné nápady jako třeba surreálný prostor nevěstince, ale nedaří se mu z nich vytvořit iluzi soudržného světa, který by dýchal. Pokus o vizi dřímajícího města se mění v dokonale spící román plný popisů, který z limbu nevytrhne ani trochu křečovitě duchaplný vypravěč-glosátor.

Láska mezi dimenzemi

Typickým rysem zejména pozdních Urbanových próz je též kontroverzní práce s chatrnou zápletkou. V případě Lorda Morda nebo prvorepublikové autoférie Praga Piccola však očistně fungovala síla volně plynoucího vyprávění, z něhož se rodí dokonale melancholický obraz světa známého ze zašlých fotografií a obrazů, v Urbo Kune se vysvobození nekoná. Urban je mnohem spíše intuitivním skladatelem vět než přísným architektem celku. A v případě nového románu se často dostavuje dojem ničím nemotivovaného bujení textu, v němž je ledabyle poskládaná torzovitá historka o průchozí membráně mezi dvěma světy a lásce Mikuláše s ženou „odtamtud“.

Urban-futurista se v některých momentech ocitá blízko druhému zástupci současné české imaginativní literatury Michalu Ajvazovi. Ale ten dokáže sblížení sci-fi, fantasy, magického realismu a architektury promítnout do komplexní struktury (Prázdné ulice,Cesta na jih) – zatímco Urban spíš náhodně skládá různorodé motivy a lopotně mezi nimi hledá literární kauzalitu.

O slovo se tu hlásí i další často zmiňovaný nešvar jeho psaní, prvoplánové společensko-politické přesahy. Utopie není jen vzdáleným a fascinujícím místem, ale i kritickým zrcadlem skutečnosti, z níž vyvěrá. A v tomto ohledu nabízí Urbo Kune jen trochu dětinské hříčky se jmény (filozof Karl Bart Simpson), úsměvné zkomoleniny známých reálií (bývalá rockerka a současná popová diva Tscherná) a samozřejmě pro Urbanovy fanoušky snadno dešifrovatelné odkazy na vlastní dílo. Snaha reflektovat v sousedství paralelních realit téma imigrace a strachu z odlišného nebo karikovat středoevropskou tendenci dusit velké politické projekty je podobně zárodečná a nepřesvědčivá jako vše ostatní, co Urbo Kune předkládá.

Potvrzuje se, že Urban patří k autorům, pro něž je literatura spíš bezpečnou kapslí než reflexí společenské reality; estetickým nástrojem k vytváření nostalgických prostorů, v nichž autor žije paralelní životy skrze své já-vypravěče. V Urbo Kune má však tahle introvertnost podobu neuspokojivé prázdnoty. Navíc jí schází i tradiční autorova stylistická obratnost a suverénní schopnost vést proud vyprávění kupředu bez ohledu na to, jak řídký příběh podpírá. Pokud za známku dobré architektury Mikuláš Jelen vydává to, že před ní buď v úžasu stojíte, anebo se jí posmíváte, je Urbo Kune nezdařilou románovou stavbou. Mícháním zajímavých východisek a prostředního psaní budí přinejlepším chladný odstup.

Autor je literární vědec.

Miloš Urban: Urbo Kune. Paralelní román

Argo, 372 stran