Zájem o mazačku je pro mě naprostým překvapením

Její fanoušci se předhánějí, kdo si s ní udělá lepší selfie, má vlastní facebookovou stránku s několika tisíci příznivců… „Mazačka ale není jediná, podobně atypických tramvají jezdívala spousta,“ říká o tramvajovém hitu letošního roku vedoucí archivu pražského dopravního podniku Pavel Fojtík.

Po mazací tramvaji teď spousta lidí doslova šílí. Kvůli jejímu tvaru?

Musím říct, že pro mě je ten zájem naprostým překvapením. Nic proti ní, je hezká, atypická, se zajímavou funkcí, připomíná tak trochu kabriolet, ale jako historik na ní nic neobvyklého nevidím. Že jde o mazací tramvaj, navíc ani nepoznáte; je to typická T3 pro přepravu lidí. Sloužila od roku 1965 do devadesátých let, poté byla přebudována na nákladní vůz. Vlastně je to taková nešťastnice, pořád se pro ni hledalo využití – nejprve jezdila se zabudovanou hydraulickou rukou na přesun nákladů, od roku 2003 pak na strmé trati z Hlubočep na Barrandov fungovala coby sněžný pluh. Ale protože je sněhu málo, namontoval se do ní kompresor a nádrž s mazivem a od ledna brázdí Prahu coby mazavka. Denně najede až 250 kilometrů a lubrikuje koleje, aby se snížila hlučnost projíždějících tramvají.

Jaké další speciály bylo možné po Praze potkávat?

Celou řadu: nákladní, které sloužily k převážení písku, štěrku a dalšího materiálu nebo kolejnic při budování tramvajových tratí. Čističe kolejových žlábků, takové pojízdné vysavače, které žlábky proplachovaly vodou a vzniklý kal vysávaly. Nebo tramvajové brusy, jež srovnávaly kolejnicové nerovnosti, či krásné kropicí tramvaje s nýtovanými nádržemi na vodu, ty jezdily v suchých letních měsících.

A co speciální tramvaje pro lidi?

I ty existovaly, například sanitní a pohřební tramvaj z období první světové války. Když vypukly boje, bylo třeba převážet vojáky z fronty do vojenských nemocnic a lazaretů – v Praze hlavně na Karlovo náměstí a do lazaretních baráků na Letenské pláni.

Jak se tramvaje upravily?

Demontovala se okna, takže tam zůstaly okenní sloupky, kam bylo možné upevnit nosítka s raněnými vojáky, přes okna se spouštěla roleta s červeným křížem. Černě natřená pohřební tramvaj se stříbrnými linkami, s křížem jednak na bocích, jednak ve střešní svítilně místo čísla linky byla upravena tak, že se demontovaly sedadla i okna a vůz se rozdělil na dvě části, do kterých se ukládaly celkem čtyři rakve.

Proč se vojáci nepřepravovali auty?

Aut v té době nejezdilo tolik, a hlavně všechna – osobní, nákladní, ale i autobusy včetně koní a povozů – zabavovala vojenská správa na frontu. Tramvaj nikdo zabavit nemohl. Navíc elektřina byla jakžtakž k dispozici a stačilo postavit koleje. V té době tramvaje nahrazovaly náklaďáky i třeba při svozu komunálního odpadu.

Tramvaje prý sloužily také jako prodejny tramvajových kuponů.

Kupony se normálně prodávaly ve vozovnách, jenže ty byly na okraji města. Proto Elektrické podniky zřídily v centru dvě prodejní kanceláře, ale ani to nedostačovalo. A tak se z vyřazených vozů udělaly pojízdné prodejny. Tramvaje zaparkovaly na pár dní, zpravidla poslední den končícího měsíce a tři dny následujícího, na frekventovaném místě a Pražané si tam pohodlně nakoupili. Ku spokojenosti všech sloužily až do sedmdesátých let.

A co tzv. primátorská tramvaj?

V roce 1900 probíhala v Paříži Světová výstava a výrobce tramvají Ringhoffer se tam chtěl blýsknout. Vznikla tak tramvaj se secesním interiérem a luxusním vybavením, kterou pak věnoval Elektrickým podnikům. Byl to ovšem danajský dar, pro běžný provoz se vůz nehodil. Většinu času tak stál osiřelý ve vozovně a jen občas se využíval pro slavnostní příležitosti. Po únoru 1948 se tramvaj stala symbolem buržoazní nadřazenosti a interiér byl totálně zničen. Pak se zrodil nápad vozit děti do Stromovky nebo Šárky a z „primátorského“ se stal, až do sedmdesátých let, vůz mateřských škol – bleděmodře natřený, se suchými latrínkami na plošině… Říkalo se jí také Terezka, zahrála si ve filmu Pohádka o staré tramvaji. Trvalo pak hodně dlouho, než se tramvaj zrekonstruovala do původního secesního stavu; dnes stojí v muzeu.