Tomáš Prouza: Můžeme si dovolit konflikt s Německem

„Přiletěli jsme ve tři hodiny ráno,“ vysvětluje s úsměvem Tomáš Prouza, proč stanovil termín rozhovoru až na další den v devět večer. Když dosedne na židli, objednává si dvojku vína a přemýšlí, jak odpovědět, proč se vlastně summity lídrů půlmiliardové velmoci odehrávají v hodinách, když už je zvykem chodit spát. „Premiéři mají přes den spoustu jiné práce a navíc noční jednání vypadají efektně,“ culí se Prouza. Ať už jsou důvody jakékoli, tentokrát měli šéfové vlád EU na stole agendu, která nikomu politické body patrně nepřinese. Asi i proto je česká pozice zralá na důkladné vysvětlení.

Objevují se hlasy, že krize kolem uprchlíků ohrožuje samu existenci Evropské unie. Myslíte si to taky?

Nemyslím. Po jednání Evropské rady se všichni usnesli, že je třeba konečně začít dělat důležité věci. Předtím to vypadalo jinak. Všichni byli na sebe nepříjemní a jeden obviňoval druhého.

Kde se takhle mluvilo?

Na dálku, v médiích. Třeba výroky rakouského kancléře Faymanna na adresu střední Evropy: „Vy východňáři nevíte, co je solidarita, my vám sebereme peníze!“ Říkalo to i pár německých politiků včetně ministra vnitra. Celé to odkrylo strašně velký rozdíl „Západ versus Východ“, který byl, myslím, hodně potlačovaný.

Dříve, třeba při řecké krizi, spolu takhle státy nemluvily?

Ne, ale při řecké krizi to bylo sedmadvacet vůči jednomu. Všichni věděli, že Řekové nedodržují, co slíbili, a je potřeba je přitlačit k tomu, aby konečně začali něco dělat. Tady najednou má každá země jiný problém. Řekové, Italové, Maďaři a teď už i Chorvaté jsou zahlcení, nevědí si rady. Němci na jednu stranu říkají: „My to zvládneme,“ ale přitom jejich domácí nejistota strašně roste.

Z čeho tak usuzujete?

Čtu německá média a mluvím s lidmi. V úterý jsem byl v Mnichově a slyšel jsem, že tamní rétorika je jiná než ta, co zní z Berlína. Čili ono těch emocí je strašně moc. Podle mě si spousta zemí uvědomuje, že situaci nezvládají, ale nechtějí to přiznat. Německo to nikdy nebude chtít přiznat. Proto si myslím, že středeční schůzka premiérů byla strašně důležitá. Všichni si řekli, že je potřeba situaci zklidnit a opravdu začít dělat potřebné věci – jako zmobilizovat peníze a poslat je do Turecka, Jordánska a Libanonu, kde je uprchlíků brutálně nejvíc.

Proč se taková schůzka neodehrála dřív?

Myslím, že jsme se zbytečně zasekli na nesmyslné debatě o kvótách na přerozdělování uprchlíků. Celé kvóty byly vlastně jenom snahou říct Italům a Řekům: „Ano, když vy začnete dělat to, co máte a na co jste doposud kašlali, tedy registrovat lidi, brát jim otisky, zapisovat je a nějak je procesovat, tak my potom ty lidi rychle dokážeme poslat dál.“ Nikomu ale nedošlo, jak to bude citlivé. Na červnové Evropské radě se řešilo rozdělení čtyřiceti tisíc lidí do pětisetmilionové Evropy, což je věc, o které se dalo mluvit tři minuty. Přitom se o ní mluvilo celou noc se šílenými emocemi, kdy italský premiér křičel na několik jiných premiérů a prezidentů.

Měli bychom ale dodat, že přece i kvůli nám, Česku, se ta věc nevyřešila za tři minuty. My jsme navržené kvóty odmítli.

Šlo o to, že není vhodné, aby tuto věc řešila Evropská rada, kde sedí premiéři nebo prezidenti a rozhoduje se konsenzuálně. Záměr po neúspěšném červnovém jednání tedy zněl, že dohodu uzavřou ministři vnitra, na jejichž jednání se rozhoduje hlasováním, a premiéři se pak budou věnovat skutečně důležitým věcem.

Celé dohadování na Radě ministrů vnitra pak skutečně trvalo hodně krátce. Čili naopak si myslím, že bylo velmi pragmatické nechat rozhodnout ministry vnitra a hlavně jít dál.

To zní, jako by vám vyhovovalo, jak jsme byli přehlasováni.

Zmínilo se už na začátku, že dojde k většinovému hlasování. Na tom nešlo nic změnit. Používá se relativně zřídka, ale je to standardní nástroj. My jsme ale upozornili, že kvóty nebudou fungovat, v ničem nic nepřinesou a že to prostě budeme říkat nahlas do poslední chvíle a necháme se přehlasovat než nakonec kývnout na nějaký kompromis, kterému bychom nevěřili.

Ještě k samotnému jednání: věděli jste předem, že Poláci zvednou ruku pro kvóty?

Věděli, říkali nám to několik dní dopředu. Celkem logicky nám i vysvětlovali, proč ten názor změnili, čili pro nás to nebylo žádné překvapení.

Jak je možné, že pro ministra Chovance to překvapení bylo? Nebo aspoň se tvářil překvapeně.

Je otázka, jak to komunikovala polská ministryně vnitra. Na druhou stranu věděli to ministři zahraničí, věděl to premiér.

Je otázka, jak jste to komunikovali vy, proč jste ministru Chovancovi o plánech Poláků neřekli…

Nevím, jak mu to komunikovali jeho kolegové, ale polské rozhodnutí bylo jasné z jednání už zhruba dva dny před Radou ministrů vnitra.

Z jakého důvodu jste si nedokázali zajistit blokační menšinu? Přece pokud jsou kvóty tak nesmyslné, jak říkáte, tak by to nemělo být těžké.

Pohled řady zemí je podobný jako náš, ale jejich závěr byl: „Je to nesmysl, neztrácejme tím čas, a pokud možno se tomu moc nevěnujme.“ Zatímco my jsme říkali: „Je to nesmysl a chceme nahlas říkat, že to je nesmysl.“ Čili pohled stejný, ale výsledek té analýzy opačný. Pro řadu zemí nebyly kvóty natolik důležité, aby šly kvůli nim do konfliktu. A pak blokační menšinu prostě neseženete.

Co bylo pro nás tak zásadní, že jsme do konfliktu šli?

Myslíme si, že musí být pravomocí státu rozhodnout, kdo přichází na jeho území a za jakých podmínek. To je základní premisa, která je pro nás hodně silná. A druhá věc – prostě máme pocit, že tato vypjatá situace je strašně snadno zneužitelná různými podivnými xenofoby, kteří říkají: „Podívejte se, zase už nám Brusel něco diktuje.“ Proto chceme, aby šlo o rozhodnutí české vlády.

V čem je česká situace jiná oproti Polsku, Pobaltí nebo Bulharsku?

Právě v Pobaltí se rozhodli, že nechtějí jít do konfliktu. Speciálně pro ně je nebezpečné být v konfliktu s Německem, protože Evropa je pro ně dnes garancí bezpečnosti. My jsme ve výrazně luxusnější pozici, můžeme si dovolit do toho konfliktu jít výrazně víc.

Jak víte, že si to můžeme dovolit?

Nejsme na hranici s Ruskem, a tudíž ani v takovém akutním ohrožení. Strategická rozhodnutí Pobaltí řadu let zpátky, jako byl vstup do eurozóny, směřují k co nejpevnějšímu provázání s Evropou jako celkem.

Věta, že si můžeme dovolit jít do konfliktu s Německem, zní docela provokativně. Nemáme hranici s Ruskem, máme ji ale s Německem. Jsme na něm ekonomicky závislí.

To ano, ale zároveň si myslím, že Německo není mstivá země. Naše vztahy s Německem jsou tak dobré a provázané nejen na úrovni Praha-Berlín, ale i Praha-Mnichov, Praha-Drážďany, že můžeme mít odvahu říci, když se nám něco nelíbí a s něčím nesouhlasíme, aniž by nás to něco stálo.

V dalších částech rozhovoru pro aktuální číslo Respektu Tomáš Prouza odpovídá mj. na tyto otázky: