Rozum to odmítl akceptovat

A pak jsem na jedné fotografii poznala i sama sebe,“ vypráví Lili Jacobová na nahrávce znějící v Pražském domě fotografie. V době spuštění magnetofonu bylo už dvacet let po válce, ale její hlas je i s tímto odstupem slyšitelně rozrušený. Ve 118. jednací den takzvaného Osvětimského procesu ji pozvali do Frankfurtu nad Mohanem, aby tu vystoupila jako jeden z klíčových svědků zvěrstev, jež se udála ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau a z nichž bylo konečně obviněno dvaadvacet bývalých dozorců.

Lili Jacobová v Osvětimi jako „práceschopná“ přežila téměř rok. Pak ji deportovali do pracovního tábora Mittelbau-Dora, aby tu pomáhala montovat rakety V2. Když sem v dubnu 1945 dorazili Američané, zesláblá devatenáctiletá dívka se při jejich vítání zhroutila a byla přenesena do bývalého baráku příslušníků SS. V něm při hledání teplého oblečení našla naprosto výjimečný dokument, který jí mrazivě připomněl Osvětim: album s téměř dvěma sty fotografiemi, jež v tomto vyhlazovacím lágru pořídil některý z německých vojáků.

Jedinými fotografiemi. Žádné jiné snímky dokumentující provoz továrny na smrt se totiž nedochovaly. Svědectví Lili Jacobové bylo o to cennější, že záběry shodou okolností zaznamenaly příjezd právě jejího transportu. A tedy i její rodinu a přátele, které mohla identifikovat.

Promítací sál Galerie hl. města Prahy je setmělý, nahrávku provázejí jen titulky překládající její angličtinu do češtiny. A po procházce…