Smrt v Praze

Kniha německého historika má jednu nevýhodu: v češtině vychází až třináct let po originálu a mezitím tak u nás bylo publikováno nepočítaně rozborů nejstatečnějšího počinu našeho druhého odboje, čili atentátu na Reinharda Heydricha. Za všechny jmenujme bádání Jaroslava Čvančary korunované opusem Heydrich nebo z druhé, beletristické strany ceněný román Laurenta Bineta HHhH. Dokonce máme k dispozici i Pannwitzovu zprávu, dokument sepsaný šéfem pražského gestapa, který měl na starosti vyšetřování atentátu, o nějž se Smrt v Praze opírá. Nicméně za zbytnou tuhle knihu považovat nelze.

Především Haasis nezaujatýma očima cizince přesvědčivě dokládá, na co často zapomínáme. Kolik statečných lidí se našlo v tomto národě v době, kdy jakýkoli vzdor neřkuli odpor znamenal automaticky počítat s tím, že to pravděpodobně bude poslední věc, kterou v životě uděláte. Věděli to nejen Gabčík a Kubiš, ale i rozsáhlá síť domácích odbojářů, kvůli nimž byl ostatně Heydrich do Prahy dosazen, aby tu okupantům konečně zjednal respekt. Pro paranoika obklopeného sítí donašečů se ovšem ukázala jako osudová jeho nezlomná víra ve vlastní nesmrtelnost, kterou Haasis v knize sugestivně rozebírá – včetně nejrůznějších Heydrichových eskapád, při nichž frajersky riskoval život.

Víc než dnes již notoricky známé události vrcholící výbuchem bomby v libeňské zatáčce a výstřely do spánku parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje pak zaujmou dobová svědectví, jimiž Haasis vykresluje atmosféru protektorátu. „Česká inteligence téměř nebyla zastoupena. V německých kruzích se v omezeném zastoupení Čechů spatřoval jednoznačný důkaz toho, že loajalita a soustrast, různě projevované během posledních dnů, byly jen pokrytectvím,“ cituje ze zprávy Bezpečnostní služby SD o pohřbu obergruppenführera. Tak snad už to naše pokrytectví nebudeme muset nikdy znovu vytahovat.

Hellmut G. Haasis: Smrt v Praze
Přeložila Zlata Kufnerová, Prostor, 248 stran