Stoner

Není divu, že se Američan John Williams dočkal za svůj třetí a předposlední román Stoner vlažného přijetí. Když ho v roce 1965 vydal, vyloženě se minul s dobou, nebo aspoň s horečnatými symptomy bující svobody šedesátých let.

Zatímco sevřený román nanejvýš střízlivým jazykem vyprávěl příběh osudem zkoušeného akademika, který se přinejmenším na první pohled podřídil společenským konvencím, a právě toto podřízení bylo klíčem jeho osobní spásy, na západním pobřeží se ve stejném roce sešli The Doors a Jefferson Airplane. William Burroughs o rok dříve uzavřel experimentální cyklus knihou Nova Express a – čistě pro dokreslení epochy – v New Yorku zavraždili Malcolma X. Od vydání Kerouacova rozevlátého pásma Na cestě uplynulo šest let, do Woodstocku zbývají čtyři roky. V době, která zahazovala kravaty, nalezl Williamsův hrdina smysl institucí. A jedné z nich věnoval a podřídil svůj život; obětoval, chcete-li.

Přes pozvolné dvojí vyprodání několikatisícového nákladu tak román nadlouho zapadl. Až do konce minulé dekády, kdy vyšel ve francouzském překladu a vyvolal nanejvýš překvapivou vlnu obnoveného zájmu. Ten se posléze proměnil až v ryzí fascinaci a nynější prodeje knihy sahají do stovek tisíc. Nedává to však smysl – neboť do našeho času s jeho důrazem na individualistický a okamžitý život se román hodí ještě méně.

Předurčen k selhání

John Williams (1922–1994) vydal za svého života čtyři různorodé romány odehrávající se na Divokém západě i v římské říši. Stoner  však vychází z jeho bezprostřední zkušenosti univerzitního pedagoga, byť se jedná o fikci. Vypráví příběh venkovského chlapce Williama Stonera, kterého přednes Shakespearova sonetu vytrhne z farmy a přivede k vroucnému studiu anglické literatury, jež se stane osou jeho života. Během něho se nerozvážně ožení, vydá knihu, sehne se pod mstou vlastní ženy, jejímž motivům ona sama nerozumí, zamiluje se, podlehne záštiplným úkladům dravějšího kolegy, onemocní a ve čtyřiašedesáti zemře.

Stoner se mohl stát slavným akademikem, ale skončil v zapomnění, až opovržení; mohl být skvělým otcem, ale dceru si nechal uloupit a znetvořit před očima vlastní manželkou; mohl být šťastný v náručí oddané studentky, ale ponižujícím způsobem je donucen volit mezi vztahem a prací, které je doslova zaslíben. Román rozvíjí až antickou sérii životních proher a ran, jejichž většina se vymyká manévrovacím možnostem hrdiny.

Což nic nemění na tom, že Stonerova pasivita je místy až nesnesitelná. Vážně se nemohl alespoň symbolicky bránit? Nemohl. A právě tato skutečnost je klíčem k porozumění Williamsovu románu – i k nepochopení, které stojí za jeho nynější renesancí.

Molochům navzdory

Tomu, že současná popularita románu je vlastně nedorozuměním, napovídají i nové kritiky Williamsova románu, které se shodují, že kniha dokonale vyjadřuje současnou rostoucí touhu po ztracené niternosti uprostřed chladné, ryze ekonomické logiky. A zejména pak po nalezení a uhájení sebe samých ve světě, ve kterém jsme impregnováni až nelidskými ambicemi, estetickými normami a tržními strategiemi. Stonerův osobní neúspěch a bezvýznamnost se prý jeví jakousi civilní kristovskou obětí za všechny, kteří selhali ve světě, jehož smyslem je úspěch. Jako by byl román příběhem osobní tragédie v neosobním světě; kronikou nespravedlnosti a marnosti, jejímž poselstvím je odmítnutí diktátu společenských institucí.

Okamžik Stonerovy smrti, kdy čelí „silnému náporu vlastní totožnosti“ a kdy si uvědomuje, že „je sám sebou, a ví, kým je“, se tak v tomto ohledu na první pohled opravdu jeví jako výraz vzdoru.  Jeví se momentem vítězství autentického života navzdory molochům – včetně univerzity, která Stonera napomohla zničit a zabránila jeho osobnímu naplnění. Jenže paradox je v tom, že Williamson sám Stonerův život v dobovém rozhovoru za tragický nepovažoval.

Naopak důrazně podtrhl těžiště Stonerovy existence v práci; nikoli ve společenském úspěchu či prestiži, ale skutečně v práci samotné, v její poctivosti a svrchovaném údělu. Což možná nevyzní v případě povolání, jakým je působení na univerzitě, ale zkusme si představit, že někdo obětuje osobní život proto, aby byl co do cechovní cti dobrým poštmistrem.

Avšak právě takové, jakkoli extrémní porozumění hrdinově oběti tvoří perspektivu románu. Příznačná je nejvášnivější scéna knihy, akademická půtka o hodnocení arogantního a beznadějně hloupého studenta. Je to jediná scéna, v rámci níž se Stoner skutečně bije a neustoupí ani o píď – na rozdíl od scény snad nejbolestnější, kdy přihlíží destrukci vlastního dítěte.

Jak to sám podává opouštěné milence, která se s jeho slovy mimochodem zcela ztotožňuje: „Není v tom obava ze skandálu, který by nás oba ranil; není v tom ani strach z útrap, kterými bychom si oba museli projít, nebo dokonce ztráta lásky, které bychom mohli čelit. Je to jednoduchá zkáza nás samých a toho, co děláme. (…)  Já bych už takřka stoprocentně nemohl nikdy učit a ty – z tebe by se stal jiný člověk. Oba bychom se změnili a už bychom to nebyli my. Nebyli bychom – nic.“

Nejsou to tedy instituce a neosobní práce, jimž je třeba se vzepřít a které potlačují to, kým doopravdy jsme – jak kritiky naznačují. V rámci románu je to naopak mnohdy sisyfovská, nevděčná a institucionalizovaná práce, která životu dává smysl. Kniha v tomto ohledu civilně, leč nelítostně přebírá křesťanskou koncepci života a práce coby povolání a údělu, kterou doprovází věcná logika: práce dává životu smysl jednoduše proto, že jej svojí účelností přesahuje.

A je vlastně dost možné, že právě tento ztracený étos je důvodem současné fascinace románem. Že jej čteme jako tryznu za odhodláním, které je stejně obdivuhodné, lidské a důstojné jako kruté a děsivé – a v kontextu současného světa vlastně až šílené. Nejen kvůli tomu, že smysl zděděných institucí včetně univerzit prochází bytostnou krizí, ne-li zánikem. Ale i proto, že v průběhu času jsme se stali natolik jedinečnými, až jsme sami sobě zbyli na ocet.

Autor je historik umění.

John Williams: Stoner
Přeložil Jiří Popel, Kniha Zlín, 286 stran