Martin Juhás čili Československo

Nastal čas, kdy lifestylové magazíny a weby nabízejí tipy na četbu během dovolené. Jejich nabídka severských krimi a thrillerů je však stejně stylotvorná, jako když budete okázale poslouchat skupiny Kabát či Kryštof. Chce-li někdo vypadat letos na dovolené dobře a zároveň si počíst, měl by si přibalit nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo.

Jeho autor (1977) před devíti roky velmi zaujal debutem Slabost pro každou jinou pláž. Hravé, elegantní a intelektuálně břitké vyprávění však někteří recenzenti shledali jako příliš blízké nejslavnějšímu českému žijícímu vypravěči – Milanu Kunderovi. Následovala novela Šternův pokus milovat, na niž jako by vliv Mistrův dolehl ještě víc, včetně hněvivé pointy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zábranský se poté uchýlil do intelektuálně experimentující polohy: prózy Kus umělce a Edita Farkaš představovaly cestu, kterou asi musel projít, ale jen čtenář-masochista by na ní byl ochoten jej doprovázet a cítit se dobře.

Jeho nový, tlustý a hravý román je ovšem dílem výjimečným a pozoruhodným – i pokud na něj hledíme z obzoru české literatury posledních dvaceti let. Představme si rovnoramenný trojúhelník, na jehož hlavním vrcholu bude Topolova Sestra a body základny tvoří Dějiny světla Jana Němce a dosud vydané dva svazky tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc od Chaima Cigana. Zábranského kniha se pak nachází v jeho středu.

Rozpohybované obrázky

Román je opulentní hostinou nejrůznějších typů vypravěčství. Při četbě se vybaví Rabelais, Sterne, Vančura, ale i Márquez a s ním celý magický realismus Latinské Ameriky, i když centrem děje jsou Strakonice. Vypravěč sice to, co píše, označuje za kroniku, ale styl má k záznamu faktů hodně daleko. Vypravování neustále upomíná na svoji „udělanost“ – na to, že vzniká ve vypravěčově mysli a je hlavně jazykovým výtvorem.

Když bychom to přirovnali k filmu, není to hraný dokument, v němž by ožívaly obrázky z československých dějin od počátků první republiky do února 1948, ale spíše plátno, na němž chvíli běží obrazy hrané, chvíli animované, němé i zvukové, a běží chvíli přirozeně, chvíli zpomaleně a pak zas zrychleně jak v grotesce; někdy je rozostřeno, mění se barevné spektrum, občas se film trhá a na plátno se promítají skvrny z chlupů, jež se na celuloidový pás nalepily. Jako by se tím vším důrazně a opakovaně říkalo: Nedíváte se na realitu, sedíte v kině.

Anebo bez filmového přirovnání: Nečtete zprávu o tom, co a jak bylo. Sledujete vypravěče-iluzionistu, který zkouší poslepovat z jednotlivých postav, míst a událostí sugestivní celek, který čtenáře vtáhne do panoptika, aniž by měl potřebu řešit, že jeden prvek je ze světa skutečného, jiný byl odvozen z příběhů mytických a další je čiře fantazmagorický. A to, že vypravěčské eskamotérství vydrží být zajímavé po takřka šest set stránek, je jedním z nejpodivuhodnějších rysů této knihy.

Vypravěč tu totiž vskutku vypráví. Třeba že titulní postava vystoupí před porodem z lůna matčina, ovlivní dění ve světě a zas se do lůna vrátí. Martin Juhás se nicméně nestane hlavní postavou, natož pak něčím, co by dějinami řádně hýbalo, i když je v titulu přiřazen na roveň celému Československu. Místo toho vzduchem čas od času poletují ryby a magickou moc vyzařuje tajemný dřevěný klínek, z něhož někdy prýští voda. Právě v tomto ohledu se vyjevuje rozdíl, který vyzdvihuje román vysoko nad hladinu současné české prózy. Její valná část využívá fádního vypravěče-reportéra, který je zaměstnán, aby odvyprávěl, co a jak se stalo. Na víc nemá sílu, chuť ani talent. Jako u pokladny supermarketu hrne jednotlivé epizody přes skener tak, jak přicházejí na pásu dění.

Zábranského vypravěč čas, chuť i talent má. Události a epizody si rovná na hromádky podle svých kritérií; některé vyprávět odmítne, jiné si naopak hýčká. A celý proces jejich přetahování do vyprávění doprovází rituály a gesty jako trhovec na jarmarku. Sledujeme vypravěče-aristokrata, který si může dovolit vyprávět s rozmachem a jednotlivé prvky příběhu stavět jako figurky na šachovnici.

Obrazy obcování

Hrabalův Haňťa kdysi v Příliš hlučné samotě do svých balíků pečlivě skládal krvavé papíry z řeznictví i nejlepší kulturní díla minulosti. Také Zábranského vypravěč se baví kombinováním známých reálných událostí a osob československé historie s méně známými prvky historie každodennosti a hmotné kultury. Vůdce českých fašistů Radola Gajda se tak při volebním turné setkává ve Strakonicích s kočovným loutkářem Skupou, který tam tentýž večer vodí loutky Spejbla a Hurvínka a k ránu v opilosti předvede Gajdovi i Žeryka, zatímco někdejší legionář dostane od místních sedláků jako výraz podpory automobil Praga Piccolo Luxus Business Coupé.

Takové balíčky vypravěč váže stuhami, jež fungují jako Ariadnina nit – abychom se neztratili v dějinném i dějovém labyrintu. V bludišti, kde veškeré lidské konání motivuje žízeň po úspěchu a moci, chuť manipulovat – ať už vědomě či nevědomě – s druhými, ale hlavně nezřízená erotická touha. Pod naleštěným povrchem prvorepublikové obce založené na důstojnosti a smyslu pro společenské hodnoty bují obrazy obcování veskrze tělesného, řízeného živočišnou touhou svést a vyměšovat specifické tělesné tekutiny.

Což se zase váže na onen záhadný symbolický předmět dřevěného klínku a na to, co z něj prýští. Všemožné sexuální orientace a praktiky jsou motorem jednání postav a hrají nejen roli nositelů rozkoše, ale i strůjců osudu. Privátní se v moderním provázaném prostoru stává veřejným a společenským; jako když z vilnosti konzervativního premiéra padla nedávno vláda.

Zábranského román ovšem není sebemrskačským bouráním prvorepublikového pomníku a nenutí nás, abychom se jen čílili nad obrazem, v němž neovladatelné pudy pod povrchem vedou k dění, jež tehdejší idylu navždy smete. Je spíš návrhem obrazů rozpohybovaných jinak než učebnicově. Je románem o době, s níž jsme už ztratili zkušenostní kontakt, ale kterou je škoda zavřít do muzeální vitríny.

Autor je literární vědec.

David Zábranský: Martin Juhás čili Československo
Premedia, 576 stran