Satanské verše

Satanské verše Salmana Rushdieho mají neblahý osud. Autorovi kniha přinesla hrozbu smrti a léta skrývání pod ochranou britských tajných služeb, někteří spojení s ní zaplatili životem, do obecného povědomí vstoupila spíše jako „skandál“ než podařené dílo jednoho z nejoriginálnějších anglicky píšících spisovatelů konce 20. století.

I tehdejší české vydání Satanských veršů (1991) těžilo z publicity okolo autora. Byl to podivný nakladatelský počin a tomu odpovídal překlad. Takže pokud nyní seriózní nakladatel na obálce uvádí, že román vychází „poprvé v kvalitním českém překladu“, není to rozhodně chvástání. Paseka vydává všechny Rushdieho knihy a teď standardně vysoce kvalitním překladem zaplnila mezeru; co na tom, že jméno překladatele je patrně pseudonym.

Na konci cesty

Kontroverze začaly poměrně nenápadně. Respektovaný spisovatel, autor mistrovských Dětí půlnoci a neméně vydařené Hanby, vydal román, v němž ještě více popustil uzdu představivosti. V Dětech půlnoci byl fantastický prvek poměrně potlačen, aby umožňoval realistické čtení, v Hanbě již musel čtenář přijmout premisy autorova fantaskního světa a v Satanských verších dospěl Rushdie k vrcholu. Čtenáře zavedl do surreálného labyrintu představ, iluzí a halucinací. Takto odvážně imaginativní knihu už nikdy nenapsal. Vytvořil svět, který už se dál nemohl rozvíjet, a tak se v pozdějších románech vrátil k realistickému rámci.

Satanské verše vyšly 26. září 1988, dočkaly se nadšených ohlasů a byly zařazeny do nominace na Man Bookerovu cenu. Již o devět dní později ale vláda Rádžíva Gándhího knihu zakázala v Indii a islamistické organizace projevovaly snahu dosáhnout téhož ve Velké Británii. Iqbal Sacranie, budoucí šéf Muslimské rady, se nechal slyšet, že „i smrt je pro Rushdieho příliš snadné řešení“. V několika městech Británie propukly nepokoje, výtisky se demonstrativně pálily, skupina islamistických právníků se pokoušela dosáhnout zákazu knihy u Nejvyššího soudu.

Írán – podobně jako většina muslimských států – však román nezakázal, v tamních novinách dokonce vyšla recenze. Obrat nastal o půl roku později, když v únoru ajatolláh Chomejní vyhlásil fatvu. Podle některých názorů byl zpraven, že si v knize Rushdie dělá legraci z postavy, která je mu velice podobná. Pravděpodobnější je však politický scénář: většina zmiňovaných islamistů byla podporována Saúdskou Arábií a Írán nechtěl v boji o nadvládu nad muslimským světem zůstat stranou.

Rushdie se o fatvě dozvěděl na pohřbu kolegy Bruce Chatwina a ještě týž den byl vzat pod ochranu britských tajných služeb. Začala léta skrývání a z knihy původně oceňované pro literární kvali-ty se postupně stalo něco úplně jiného. Pro některé je symbolem boje za svobodu slova, pro jiné „zakázaným ovocem“ – bohužel v obou případech se literární význam vytratil.

Otázkou je, kolik knihu četlo z těch, kdo proti ní vystupovali. Možná se spokojili s výrokem Chomejního, že jde o mobilizaci „sionismu“ a útok „kolonialismu“ na čest muslimských duchovních. Satira imáma pobývajícího v exilu je přitom jen drobnou kapitolou, stejně jako jsou epizodní povahy titulní „satanské verše“, tedy údajně původní část posvátného textu, jež byla později z Koránu odstraněna. Silnější je znázornění proroka Muhammada, které jej líčí jako omylného, svedeného na scestí Satanem, nicméně ani tak nelze hovořit o urážlivé karikatuře. Navíc se „kontroverzní“ scény odehrávají v představách postavy trpící duševní chorobou. Jsou součástí snového světa rozpadající se osobnosti.

Bez jasného středu

Je výsostně ironické, že proti Rushdiemu se obrátili hlavně ti, k jejichž údělu chtěl projevit pochopení. Lze-li v knize nalézt sdělení, pak je to kritika úmyslů omezit přistěhovalectví, a naopak snaha pochopit přistěhovalce, jejich rozpolcenost a ztrátu identity – ať už se pod tím skrývá cokoli. Rámcový příběh je poměrně prostý. Dva protagonisté, Džibríl Farišta a Saladín Čamča, se ocitnou v letadle, které je uneseno teroristy a pak zničeno explozí kdesi nad Lamanšským průlivem. Oba pád na anglické pobřeží zázrakem přežijí, ovšem za cenu fyzické i psychické proměny. Džibríl se proměňuje v archanděla, Čamča v odpudivého ďábla – a společně sehrávají archetypální zápas dobra se zlem, jenž nese komické, až fraškovité rysy.

Příběh, který by vydal na povídku, je ovšem natažen do mohutného románu řadou odboček a exkurzí do představ a snů obou protagonistů. Trochu tím připomene Sternova Tristrama Shandyho – a vlastně stejně jako mistrovské komické dílo anglického románu, ani Satanské verše nemají jasný střed či ústřední linii. Ono rámcové vyprávění – jež žene vpřed (jak to u Rushdieho bývá) milostný příběh a dovádí román k částečně tragickému vyznění – slouží jako lešení pro fantazie, odbočky inspirované mýty, dějinami, tradiční současnou i populární kulturou. To vše podané originálním a nezaměnitelným jazykem plným neotřelých metafor, hříček, aluzí. Ponor do nemocné, zmučené Džibrílovy mysli umožnil autorovi přestat se ohlížet na cokoli a kohokoli, jen se unášet fantazií.

Rushdieho obdivovatelé to uvítali s nadšením; ostatní čtenáři se mohou cítit trochu ztraceni, zejména pokud nedisponují kulturním kontextem alespoň trochu se protínajícím s vypravěčovým. Ve světě Satanských veršů se čtenář ztratí opravdu snadno. Rushdie je zdatný vypravěč a kouzelník se slovy. Některé pasáže připomínají téměř proud vědomí, jindy dokáže velmi přesně vykreslit rozpoložení postav, zejména pak niterně pociťovanou ztrátu domova.

Odvážná imaginace a fantazie i oslnivá žánrová rozmanitost nepochybně dodnes zůstávají trumfem románu. Přesto se nelze ubránit pocitu, že zcela nedosahuje přitažlivosti Dětí půlnoci nebo Hanby, v nichž Rushdie zachytil zrod Indie, potažmo politický boj v Pákistánu. Že by osudem knihyskutečně byla ona kontroverzní povaha? Ostatně když byl po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo Rushdie osloven coby autor Satanských veršů, postavil se za právo na satiru náboženství a kritizoval „středověký totalitářský“ jazyk představitelů Islámského státu.

Autor je překladatel.

Salman Rushdie: Satanské verše
Přeložil Jan O. Tichý, Paseka, 528 stran