Přeslazený zármutek

V prvotině australské spisovatelky Brooke Davisové Ztráty a nálezy všichni někoho ztratili. Millie Birdovou odložila máma v obchodním domě poté, co její manžel zemřel. Karl přišel o manželku a Agatha Pantha o manžela. A všichni tři se s tím vypořádávají podle západních měřítek poněkud divně. Místo aby zapadli do škatulek vytyčených ve studiích Elisabeth Kübler-Rossové o pěti fázích zármutku, umanutě setrvávají v jedné z nich. Důvod, proč se z knihy stal v mnoha zemích bestseller, je jasný: každý si přeje, aby se aspoň ve chvílích, které ho drtí, mohl chovat nepřiměřeně. A aby ho v jeho potřeštěnosti všichni nechali na pokoji. Nakladatelské přirovnání k bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, však kulhá na obě nohy. I v severské forrestgumpovské „řachandě“ jde o důchodcovské „on the road“, tady se však hraje na dětsky a pateticky dojemnou strunu. Ta je také největší slabinou knihy, protože hlavně pasáže o ztracené holčičce mohou (právem) leckterému čtenáři připadat nesnesitelně přeslazené. Možná se nebudou „smát a plakat“ – ale spíš plakat a smát.

Millie si vede deník Mrtvých tvorů, kde se vedle mouchy, pavouka a kuřete ocitá i její otec. Písař Karl, který přespává v obchoďáku, protože odešel z domova důchodců, je už pěkných pár let ve fázi „popírání“ a vše v hlavě…