Dopisy

DVOJÍ ŽIVOT MAXE ROSTOCKA

RESPEKT 19/2014

Se zájmem jsem si přečetl včerejší vydání Respektu a za řadu připomínek druhé světové války a osudů musím upřímně poděkovat. Co mě logicky zvláště zaujalo, byl článek „Dvojí život Maxe Rostocka“ od Ondřeje Kundry. Skvělý počin, zajímavě pojednaná publicistika s průnikem osudů Maxe Rostocka a nejstaršího lidického dítěte Marie Šupíkové na pozadí válečných i poválečných událostí. Jakási hypotetická osudová setkávání dvou účastníků lidického příběhu, strůjce zla a jeho oběti. To považuji za špičkový nápad, jak přiblížit pohnutou historii široké veřejnosti neotřelou formou.

JUDr. Milouš Červencl,

ředitel Památníku Lidice

MÍT SVÉHO GRASSE

Respekt 17/2015

K posmrtné vzpomínce na Güntera Grasse od Tomáše Kafky i podobným vzpomínkám v evropském tisku patří i kritické připomínky čtenářů, neboť mnozí autoři nekrologů včetně T. Kafky až nápadně přehlédli některá historická fakta: Günter Grass (SPD) svůj dobrovolný vstup do jednotek Zbraní SS (Waffen-SS) krátce před koncem války přiznal až po šedesáti letech.  

K jeho dlouhému mlčení o členství je třeba  připomenut pár jeho předcházejících politických akcí. Koncem šedesátých let veřejně vyzval před celým národem německého ministra hospodářství Karla Schillera (SPD), aby objasnil svoji nacionálněsocialistickou minulost, a požádal jej, jako bývalého člena SA a NSDAP, aby se při nejbližší příležitosti na veřejnosti vyznal ze své politické minulosti. O rok později pak Grass připomíná ministru Schillerovi, že dosud neudělal ze svého nacistického členství veřejné téma.

S přihlédnutím k jeho vlastnímu zatajenému členství ve Zbraních SS udivuje i jeho  protest proti společné návštěvě R. Reagana a H. Kohla (CDU) na vojenském hřbitově v Bitburgu, kde jsou pochovaní i příslušníci těchto jednotek. Vzhledem ke Grassově nacistické minulosti by bylo od něj spíše vhodné, kdyby sdělil, „že tam mohl rovněž ležet“. 

Na mnoha politických vystoupeních se Günter Grass hlasitě vzdával nároku na sjednocení Německa. Toto zřeknutí považoval za nezbytné a řádné odčinění za Osvětim. Za „rasistickou“ politickou lyrickou prózu Co musí být řečeno, v níž obvinil Stát Izrael z atomového ohrožení světového míru, se stal v Izraeli „persona non grata“ se zakázaným vstupem do země. Literární kritik Marcel Reich-Ranicki tehdy verše prohlásil za „rasistické a hnusné“ a Rolf Hochhuth Grassovi vytknul: „Ty jsi zůstal dobrovolným 60 let zatajeným esesákem.“ Spolu s agresí proti Karlu Schillerovi a Helmutu  Kohlovi působí Grassovy výstupy na pozadí zamlčené minulosti rozpolceně a jsou historicky neopomenutelným dokladem, příspěvkem k jeho politickému  a morálnímu portrétu.

Ivan Steiger, Mnichov