Zase jsem to nedal. Vlastně dal

10 bodů – NEPŘIJAT. Bezva. To jsem si v duchu přál. Ne že bych se na přijímacích zkouškách na vysokou školu vůbec nesnažil, ale maximum jsem ze sebe rozhodně nevydal. Vybavuji víza, balím kufry a odlétám do New Yorku.

O rok později. Přijímací zkoušky z anglického překladu píši znova. Dopsal jsem. Mám z toho dobrý pocit. Myslím, že mi půl roku studia angličtiny v NYC pomohlo.

O týden později. Jdu s přáteli na pivní festival v Letňanech. Domů se vracím v odpovídající hodinu a v odpovídajícím stavu. Po pár zaškobrtnutích v obýváku přicházím do svého pokoje a na stole vidím něco, co tam před mým odchodem na pivní hody nebylo – dopis. Otevřený. Z Karlovy Univerzity.

První věc, která mě napadne: To mi máma otevírá dopisy? Druhá věc, která mě napadne: To stihla fakulta opravit testy tak brzo? Nedočkavě vytahuji dopis z roztržené obálky a čtu: 10 bodů – NEPŘIJAT. Ještě jednou. 10 bodů – NEPŘIJAT. Tak pozpátku. NEPŘIJAT – 10 bodů. Význam se nezměnil.

Ať už byl účinek borůvkového či jahodového piva jakýkoli, v tu chvíli jsem vystřízlivěl. Po šesti měsících v New Yorku, kam jsem jel, abych se pořádně naučil anglicky, mám po roce z přijímaček zas jen 10 bodů. Jen 10! Stejný počet bodů jako minulý rok. Co si teď počnu? Co teď budu ten rok dělat? Co ze mě bude? Jak to vysvětlím mámě? Co si o mně pomyslí přítelkyně? Kolik otčenášů si za mě dá babička?

Dostavuje se vztek a beznaděj. Totální beznaděj. Zmuchlám dopis a házím ho do koše. Jsem ztracený případ. Absolutní ztroskotanec. Bez budoucnosti. Nikde mě bez školy nevezmou. Sto dvacet tisíc vyhozených do vzduchu. Klepu se a nedá se to zastavit. Nedokážu si to vysvětlit. Vždyť jsem měl z toho překladu dobrý pocit. Rozhodně tedy lepší než minulý rok. Můžu dělat veřejně prospěšné práce jen s maturitou? Možná ani to ne. Nemůže to být nějaká chyba? Nemohli zaměnit můj překlad s někým jiným? Ale vždyť je to jen škola… vlastně není. Mohla to být škola, kdybych nebyl takový lempl. Když pomyslím na to, že jsme u překládání dokonce mohli používat slovník, začne mě bolet hlava. Šíleně bolí a bolet nepřestává.

Slyšel jsem, že v Jižní Koreji je nejvíce sebevražd kvůli neúspěšným přijímacím zkouškám. Studenti, když se tam prý nedostanou na vysokou školu, skáčou většinou z okna. Že bych se pro dnešek stal Korejcem? Z našeho prvního patra bych si tak maximálně zlomil nohu a na Nuselák se mi teď jet nechce. Metro už stejně nejezdí a autem nemůžu – ještě bych náhodou nadýchal a vzali by mi body. A vůbec, co mě to napadá? Vždyť je to JEN škola… A i když teda není, tak může být za rok. Nebo za dva. To je jedno. Jsem zdravý, dívky říkají, že i hezký… Chtěl jsem napsat chytrý, ale s deseti body? Každopádně teď půjdu spát a už na ten dopis nebudu myslet. Nějak bylo, nějak bude. Uléhám do postele a snažím se usnout. Nejde to. Přeju si, abych se ráno probudil a nic z toho nebyla pravda. Aby se mi to jen zdálo.

Přichází ráno. Neprobouzím se, protože jsem nespal. Prostě jen vstanu z postele a jdu ke koši. I přes kruhy pod očima vidím ten zmuchlaný kus papíru, který to celé způsobil. Beru do ruky telefon a volám mámě: „Mami, já jsem to zase nedal, přišel dopis z fakulty…“ „Myslíš ten z minulého roku, který jsem ti včera nechala na stole?“ Pokládám telefon a vytahuji dopis z koše. V tom spatřím loňské datum, které jsem včera v opilosti přehlédl. Matka dopis náhodou našla, když uklízela a chtěla, abych si prý trochu zavzpomínal.

O týden později přichází nový dopis. 25 bodů – PŘIJAT. V současné době píši bakalářskou práci. Dodnes nedokážu racionálně pochopit důvod, proč mi matka nechala na stole starý dopis. Co jsem ale ten den zcela pochopil, je význam slova úleva.

SAMUEL HORA,
student FHS UK