Pan Duch doby: Zemřel návrhář Karl Lagerfeld

Ve věku 85 let zemřel jeden z nejuznávanějších a nejvlivnějších světových módních návrhářů Karl Lagerfeld. Při této příležitosti odemykáme jeho profil. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Reportérka listu The New York Times s ním nedávno strávila dvanáct hodin při jeho cestě na přehlídku v Dubaji. Na privátní letiště dorazil s dvouhodinovým zpožděním, na palubě soukromého letadla poobědval kaviár a tatarák z lososa, aniž by si sundal sluneční brýle a povolil škrobený bílý límeček. Jedinou postel v letadle obsadil sám, přestože s ním cestoval jeho pětiletý kmotřenec, syn jednoho z jeho spolupracovníků, a přitom trousil věty typu „nesnáším ošklivé lidi, deprimují mě“. Přehlídka, na kterou letěl, trvala dvacet minut a jen kulisy na jedno použití stály dva a půl milionu dolarů.

Za nanicovatými hláškami a černými skly se však skrývá mimořádně úspěšný a talentovaný muž. Módní návrhář Karl Lagerfeld (81) kraluje už šedesát let miliardovému byznysu s luxusem. Většinu tohoto času – letos přesně půlstoletí – u italské značky Fendi a u francouzského módního domu Chanel. Kromě toho fotografuje, točí filmy, píše.

Prestižní německou galerii Bundeskunsthalle v Bonnu jeho kariéra inspirovala k velké retrospektivní výstavě více než stovky oděvů, které navrhl, doplněných kresbami či fotografiemi. Když ji ale před pár dny slavnostně otevírali, Lagerfeld se osobně neukázal, jen z Paříže, kde žije, vzkázal, že se do minulosti zásadně neohlíží. Dokládá to také věta, kterou v rozhovorech opakuje snad nejčastěji: „Lidé, kteří říkají, že včerejšek byl lepší než dnešek, naprosto znehodnocují svou vlastní existenci.“

Právě tento dopředu za každých okolností upřený pohled je podle znalců jednou z příčin jeho mimořádného úspěchu a výdrže. Tou další je fakt, že pod černými skly a škrobeným límečkem se skrývá mnohem zajímavější člověk, než by otravné módní alter ego napovídalo.

Vědět, co se děje

Jeho nejvýraznějším rysem je záliba ve všem novém, současném, „moderním“.  Spíše než reálné jídlo – vyhýbá se cukru, soli, nepije alkohol ani kávu – hltá Lagerfeld aktuální informace. Čte několikery noviny denně: největší francouzské, britské a americké listy. „Považuju za naprosto klíčové vědět a zajímat se o to, co se právě děje,“ uvedl nedávno v rozhovoru pro módní on-line magazín Business of Fashion. Vedle běžných zpráv věnuje mimořádnou pozornost také technologiím nebo kultuře.

Facebook považuje za „nesmírně krásný produkt“, zrovna zkouší Apple Watch, které dostal v limitované zlaté verzi, twitterový účet nemá jen on, ale i jeho dlouhosrstá bílá kočka, přičemž tweety „Choupette Lagerfeldové“ odebírá padesát tisíc uživatelů. Bezvadně se orientuje také v hudbě i filmu a hlásí se k hudebníkům či hercům, které obvykle neznají ani lidé o několik generací mladší. Do kampaní svých značek angažuje idoly vnuček svých vrstevníků a je znám tím, že s lehkostí opouští přátele či blízké spolupracovníky, když mu přestanou připadat „inspirativní“. Zájem o vše moderní ovšem automaticky neznamená, že se mu každá novinka líbí: například noviny čte pořád na papíře, nikoli elektronicky.

Lagerfeldova záliba v současnosti „tady a teď“ doplněná o jeho zjevný talent a kreativitu způsobila, že ve svých jedenaosmdesáti letech zůstává přitažlivý i pro nejmladší ročníky. Když před časem přednášel na prestižní pařížské škole Sciences Po, studenti se taktak vešli do přednáškového sálu a na konci ho odměnili bouřlivým potleskem. Mladé herečky či modelky považují spolupráci s ním nejen za prestižní, ale také za mimořádně cool. A toto vše má pak vliv na módní byznys. Když loni na jaře doplnil večerní róby a nákladné kostýmky značky Chanel teniskami, nejenže o nich s nadšením tweetovali vlivní módní blogeři, ale prodeje kolekce také podle údajů firmy o pětinu vzrostly, zejména mezi mladšími zákaznicemi.

Prst na tepu doby drží Karl Lagerfeld natolik zručně, že jeho názory zajímají nejen obligátní módní magazíny, ale i běžné noviny. Nejpřekvapivěji působí Lagerfeldova spolupráce s francouzským levicovým deníkem Libération; ten ho před časem nechal řídit jedno celé vydání a šéfredaktor listu to pak vysvětlil návrhářovým „mimořádně pozorným okem“ pro vše aktuální.

Jeho pozorného oka si cení také ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, kam Lagerfeld jednou měsíčně kreslí politické karikatury. Zachycení prchavých aktualit přesně odpovídá jeho heslu: „Zajímá mě, co se děje právě teď, neohlížím se zpět.“ Při pohledu na minulost ovšem činí jednu výjimku: knihy. Byl jimi posedlý už jako malý chlapec vyrůstající ve třicátých letech v Hamburku a dnes vlastní v Paříži celéknihkupectví.

V jeho pařížském bytě, kde žije pouze se zmíněnou kočkou, představují stěny obložené knihami od podlahy ke stropu jediné osobnější předměty, které lze v jinak chladně minimalistickém interiéru objevit. A v jeho sbírce najdeme vedle publikací o umění také Balzaca, Rilkeho či Virginii Woolfovou. „Jsem posedlý knihami, je to jako nemoc, kterou ale rád mám a z níž se nechci uzdravit,“ řekl před časem magazínu Observer. Své nejšťastnější chvíle pak podle svých slov zažívá, když si může v klidu domova poklady své knihovny listovat a pak – inspirován – skicovat.

Dostupný luxus

Na počátku osmdesátých let byla francouzská návrhářka Coco Chanel více než deset mrtvá a její jméno pozvolna upadalo v zapomnění, přestože de facto stvořila moderní dámský šatník, když z něj vyhnala korzety a naopak zavedla trika, košile či pánské sako. Módní dům Chanel strádal tak, že majitelé, bratři Wertheimové, vážně uvažovali, že společnost prodají. Dnes má firma roční obrat kolem čtyř miliard dolarů (značka má podle časopisu Forbes hodnotu sedm miliard), a když se zeptají v Číně, jaký módní dům pro ně symbolizuje západní luxus, Chanel bývá mezi nejčastěji zmiňovanými značkami. To je důležité proto, že třetinu z celosvětových prodejů luxusních produktů kupují právě Číňané.

Lagerfeldův čich pro modernizaci však neovlivnil jen Chanel, ale celý módní průmysl. V šedesátých letech, kdy se móda ještě orientovala zejména na drahé šití na zakázku, prorážel s ideou levnější konfekce dostupné širšímu počtu zákazníků. Opakovaně prohlašoval, že pokud móda není vidět běžně v ulicích, jako by neexistovala.

S tímto heslem pak do světa luxusu zaváděl části šatníků či trendy, které byly do té doby považovány za příliš „vulgární“ (neonové barvy, minisukně) či za příliš obyčejné (džíny). „Myslím, že Chanel by nenáviděla, co dělám, nelíbilo by se jí to,“ říká. „Ale pro mě je důležitější, že žije její odkaz, než ten odkaz uctívat za hrob.“ Lagerfeldova radikální revitalizace slavného módního domu pak inspirovala vlnu, při níž si jiné slavné značky najímaly mladé progresivní návrháře, aby jim zařídili podobné „povstání z mrtvých“.

Později jako jeden z prvních v módním byznysu začal na internetu zveřejňovat fotografie a poté i videa z přehlídek svých značek. Událost, na niž měla do té doby přístup jen hrstka vyvolených nákupčích a novinářů, se najednou dostala ke všem. S technologickými novinkami pracuje dodnes – v londýnském obchodě značky, která nese jeho jméno a pro niž navrhuje vedle Chanelu a Fendi, jsou třeba vedle stojanů i ve zkušebních kabinkách umístěné iPady, aby se zákazníci mohli ve zkoušeném oblečení vyfotit a poslat fotky přátelům (podle průzkumů se o nákupu oblečení s přáteli takto radí stále častěji zejména lidé pod třicet).

Jako první návrhář luxusních značek také připravil kolekci pro levný módní řetězec, švédský H&M, a brzy si uvědomil, jaký byznys představují parfémy a kosmetika, skrze něž si méně movití zákazníci plní sen o luxusu. Dnes tvoří příjmy z prodeje vůní a kosmetických produktů více než polovinu ročního obratu Chanelu.

„Jen málokterá luxusní značka tak elegantně kombinuje masovou a finančně dostupnou produkci s vysokou krejčovinou jako Chanel,“ shrnul nedávno britský týdeník The Economist. V této kombinaci se setkává na jedné straně rtěnka za pár eur, na straně druhé večerní šaty za stovky tisíc, produkt tzv. haute couture, tedy vysoké krejčoviny.

Karl Lagerfeld rovněž postupně dovedl téměř k dokonalosti ještě jeden užitečný komerční nástroj – sebeprezentaci. Vypracoval si vlastní osobitý vzhled, který posledních třicet let téměř nezměnil: bílé vlasy stažené do ohonu, černé sako a kalhoty, bílá košile s vysokým límečkem, rukavice bez prstů a sluneční brýle. Stvořil tak de facto další slavnou, okamžitě rozpoznatelnou značku, která generuje kromě zájmu médií také další zisk: jeho podobu nesou nejrůznější plastové figurky, či dokonce plyšový medvídek, prodávají se „karlovská“ trička a tašky.

K formě pak vytvořil i obsah: vlastní módní alter ego, kolem něhož pečlivě buduje auru výstřednosti. K tomu patří urážlivé výroky (jako ten o ošklivých lidech z úvodu), vymyšlené legendy o vlastním životě, díky nimž i jen zběžná rešerše nabídne řadu navzájem si protiřečících informací o jeho životě, názorech a třeba i o přesném datu narození. Pouze občas zpoza této masky vykoukne kdosi jiný a naznačí, že jsme svědky rafinované hry. Jako když se v jednom rozhovoru rozmluvil o své lásce k němému filmu či Rilkeho básním a pak se najednou zarazil: „Já o tom vlastně nechci mluvit. Nechci vypadat jako kultivovaný intelektuál. Publikum chce módního návrháře.“