Kultura•15. 3. 2015•10 minut

Zemřel Oliver Sacks, velký vypravěč příběhů nemoci

Muž, který si pletl neurologii s literárním dobrodružstvím, se rozloučil se světem

Ve věku 81 let zemřel neurolog a popularizátor medicíny Oliver Sacks. Jeho smrt byla očekávaná. Loni v červenci to sám oznámil v dojemném článku, který otiskly The New York Times, sám oznámil, že Oliver Sacks umírá na rakovinu a má metastázy ve dvou třetinách jater. Za svůj život napsal dvanáct knih, třináctou byla jeho autobiografie, jířž se ještě dočkal na jaře. Uměl skvěle psát, zároveň vždy zůstával věcný a střízlivý.

A to i v oznámení své blížící se smrti: „Cítím najednou soustředění a jasnou perspektivu. Nezbývá žádný čas pro nepodstatné věci. Musím se soustředit na sebe, svou práci a přátele. Nebudu se už dívat na zprávy každou noc. Nebudu věnovat pozornost politice nebo sporům o globální oteplování. A není to ode mě lhostejnost, ale odloučení. Pořád mi hluboce záleží na blízkém Východě, globálním oteplování, rostoucí nerovnosti – ale tyhle věci už nejsou moje starost, náleží budoucnosti. Raduji se, když potkávám talentované mladé lidi – jako byl ten, který mi dělal biopsii a diagnostikoval metastázy. Cítím, že budoucnost je v dobrých rukách.“ Odemykáme Sacksův profil:

Lidé mají různé vášně a Oliver Sacks (81) je těmi svými pověstný. Miluje kapradiny, zejména jejich rozmnožovací systém, fascinují ho hlavonožci a téměř nábožný vztah pak chová vůči Mendělejevově periodické tabulce prvků, která zdobí jeho hrnky, košile i kravaty. Po celý dospělý život denně dvě hodiny plave, snídá i večeří stejné jídlo a téměř půl století dochází dvakrát týdně ke stejnému psychoanalytikovi.

Nejen bílým vousem, staromládenectvím a vyhlášenou roztržitostí zkrátka britský neurolog usazený v New Yorku připomíná svérázné průkopníky vědy. Když ale před pár týdny oznámil, že zanedlouho zemře na rakovinu, bylo z reakcí zřejmé, že svět neztrácí jen roztomilého podivína. Svými knihami, jichž se po celém světě prodaly miliony, Oliver Sacks zpopularizoval medicínu a poznání lidského mozku jako málokdo jiný. A především v nich vylíčil nemocné lidi způsobem, který potěší každého, kdo někdy klepe na dveře ordinace.

Spoléhat se na atomy

Potomek židovských přistěhovalců vyrůstal v Londýně v podnětném, ale svérázném prostředí. Oba jeho rodiče byli lékaři, matka dokonce jednou z prvních žen, která se v Británii věnovala chirurgii. Nosila domů naložené mrtvé plody a malý Oliver se pak na nich se skalpelem v ruce učil anatomii.

Na výchovné pitvy vzpomíná kupodivu s pochopením, mnohem horší šrámy na jeho duši zanechal pobyt v internátní škole na venkově, kam byl během druhé světové války v šesti letech ukryt před bombardováním. Odloučení a krutost vychovatelů v něm prý narušily důvěru ve smysluplný řád života. Právě z téhle traumatické zkušenosti vyrůstá jeho láska k periodické tabulce prvků. Přitahovala ho jako systém, v němž se nic nemůže měnit, na nějž se dá zcela spolehnout. „Toužil jsem po světě, ve kterém budou jenom atomy,“ svěřil se později. „Jako předvídatelné částice stability.“

Z Kanady, kam si vyrazil po studiích medicíny na výlet, poslal rodičům jen telegram: „Zůstávám.“ Vrcholila šedesátá léta a mladík na motocyklu dojel až do Kalifornie. Přátelil se s básníky, zkoušel LSD a coby praktický lékař ošetřoval drsné motorkáře z Hellʼs Angels. Pak se přesunul do New Yorku, kde se chtěl věnovat neurologickému výzkumu. „Mozek je nejsložitější mechanismus v celém vesmíru. Nedokážu si představit, že bych se celý život zabýval ledvinami,“ vysvětloval své rozhodnutí.

Oliver Sacks Autor: Profimedia.cz

Napsal knihu o migréně, ale brzy mu bylo jasné, že klasická věda nebude pro něj. Byl příliš roztržitý a nesystematický; podle svých slov neustále něco ztrácel nebo rozbíjel. Sacksův skutečný talent se projevil až poté, kdy vyměnil výzkumné pracoviště za méně prestižní místo. Chudá nemocnice pro chronické neurologické pacienty v Bronxu nenabízela zářnou kariéru, ale rozhodně v ní bylo co zkoumat. Už desítky let tu s pohledy upřenými do prázdna nehybně přebývaly oběti jedné z nejzáhadnějších epidemií 20. století. „Když jsem první den vešel, pomyslel jsem si – tohle jsou moji lidé,“ vzpomínal později. „S nimi zůstanu, dokud nás smrt nerozdělí. A taky jsem zůstal.“

Probouzení literáta

Sacksovu práci v Beth Abraham později proslavil oscarový film Čas probuzení, v němž jej geniálně hraje Robin Williams. Neurolog se setkává se zvláštními pacienty, kteří se navzájem značně podobají. Personálem nemocnice jsou považovaní za dementní, sedí strnule ve svých kolečkových křeslech, nemluví ani nereagují. Některé jejich projevy ale na mladého lékaře působí, jako by uvnitř zůstávali „živí“.

Oliver Sacks pátrá v záznamech a zjišťuje, že většina z nich prodělala ve dvacátých letech virové onemocnění, které napadá nervovou soustavu. U části z nakažených epidemií tzv. spavé chřipky se neurologické postižení rozvinulo do úplné paralýzy. Začíná pacienty zkoumat, pouští jim hudbu, zkouší komunikaci pomocí písmenkové tabulky. A postupně dostává nápad na experimentální léčbu. Neurologové koncem šedesátých let s úspěchem podávají pacientům s Parkinsonovou chorobou lék zvaný L-Dopa, jenž zvyšuje produkci dopaminu, a Sacks přesvědčí vedení nemocnice, aby jej mohl vyzkoušet i tady.

Výsledek připomíná zázrak. Pacienti, kteří desítky let zírali do prázdna, se probouzejí, normálně mluví, chodí, smějí se. Po pár týdnech se ale zmrtvýchvstání začíná komplikovat. U probuzených se objeví těžké tiky, paranoia a další problémy. Kvalita jejich života se horší natolik, že Sacksovi nezbývá než experiment ukončit. Lék je vysazen a z živých lidí se opět stávají němé sochy.

Zkroušený neurolog má pocit selhání. Dochází mu však, že navzdory neúspěchu měl onen zázrak jednoho léta neopakovatelnou cenu. Usedá ke stroji a začíná psát.

Hodnota pozorování

Kniha Probouzení založená na příbězích pacientů a vydaná v roce 1973 měla okamžitý úspěch. Kapacity z oboru sice Sackse kritizují, že při experimentu nedostál vědeckým standardům (odmítl například podávat kontrolnímu vzorku placebo), ale autor stále více zjišťuje, že jedna věc ho zajímá mnohem víc než akurátní výzkum – totiž lidé a jejich vyrovnávání se s obtížným osudem.

Jak jste na tom s dopaminem? (Robin Williams jako Sacks a Robert De Niro coby probuzený pacient Leonard v Čase probuzení.) Autor: Profimedia.cz

Inspiruje se v díle ruského neurologa Alexandra Luriji, který tvrdil, že medicína 20. století pro samá měření zapomněla na metodu klinického pozorování, což přispělo k dehumanizaci zdravotnictví. Ve svých knihách se proto Sacks rozhodne v duchu Luriji skloubit starý a nový přístup. Nepřestává sledovat nejmodernější vědecké poznatky, ale způsob vyprávění si půjčuje z lékařských kazuistik, které vznikaly z dlouhodobého kontaktu lékaře s pacientem.

Jeho nejslavnější knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem nebo Antropoložka na Marsu jsou vlastně sborníky „případů“ často bizarních neurologických poruch, jejichž nositele Sacks dobře zná a s nimiž se často spřátelil. Malíř, který vlivem autohavárie přišel o barevné vidění, chirurg trpící vlivem Tourettova syndromu těžkými tiky nebo autistka, jež cítí emoce hlavně vůči hospodářským zvířatům, takže pro ně vynalézá milosrdné technologie porážky – to všechno jsou těžce postižení lidé, kteří ovšem v Sacksově vyprávění neslouží jako ilustrace diagnóz. Autor je vidí jako hrdiny hledající náhradní cesty ke smysluplnému životu. „Rád objevuji potenciál lidí, o nichž si všichni myslí, že žádný nemají,“ říká Sacks.

Od úspěchu Probouzení se psaní věnuje systematicky. Dva až tři dny v týdnu slouží v newyorských nemocnicích, přednáší neurologii na univerzitě a udržuje si přehled v oboru, ale především vášnivě čte, píše a jezdí za pacienty, jejichž životní příběh ho zaujme. Během své kariéry popíše téměř sedm set poznámkových bloků – a na pomoc s tříděním rukopisů, z nichž údajně přes polovinu ztratil, si časem najímá archiváře Billa Morgana, který zpracovával dílo Allena Ginsberga nebo Timothyho Learyho.

Lékař, jakého chceme

Jak už bylo naznačeno, ne všem se tvorba „básníka neurologie“ – jak se Sacksovi někdy říká – líbí. Experti na lidský mozek si někdy stěžují, že slavný popularizátor pravidelně publikující v časopisech The New Yorker a The New York Review of Books má víc pozornosti než seriózní výzkum. Někteří aktivisté za práva postižených zase považují jeho knihy za novodobou „freak show“. „Muž, který si pletl pacienty s literární kariérou“ – tak parafrázuje titul nejznámější Sacksovy knihy v jedné z kritických recenzí britský akademik a advokát postižených Tom Shakespeare.

Podobné hlasy jsou ale spíše výjimkou. Sacks si většinu čtenářů podmanil čtivostí a povzbuzujícím vyzněním. V jeho podání se vážné poruchy mění v životní výzvu, která může člověka obohatit, jakkoli destruktivní se zdá být. Jistá heroizace pacientů nám může připadat zkreslující, těžké neurologické postižení přece často končí fatální tragédií. Jenže v Sacksových příbězích hraje svou roli také fakt, že pacient na to nikdy není sám. Nemoc patří jim oběma. „Je téměř nemožné číst jeho knihu a nemít pocit, že přesně tohle je doktor, jakého jste si přáli mít,“ vystihl přitažlivost jeden z recenzentů.

A v tom spočívá možná největší přínos neurospisovatele. V době, kdy se medicína čím dál víc spoléhá na technologie a návštěvy v ordinaci se zkrátily na pouhé minuty, Sacksovy bestsellery připomínají, že v procesu léčení má zásadní místo obyčejný lidský vztah. Ostatně on sám ze své obyčejnosti neslevil. Dál plave dvě hodiny denně, večeří rybu s rýží a přes padesát let pravidelně dochází do nemocnice Beth Abraham v Bronxu, jejímž pacientům kdysi slíbil doživotní věrnost. Za vyšetření tu dostává dvanáct dolarů.

Alespoň donedávna to tak bylo. V únoru v The New York Times Oliver Sacks klidným tónem oznámil, že nádor, který prodělal před několika lety, metastázoval do jater. Jeho současná rakovina nejde léčit. Poslední knihou, jež za jeho života vyjde, bude zřejmě autobiografie chystaná na jaro. Pak se velký vypravěč příběhů nemoci definitivně poddá té vlastní – jediné, o níž už nedokáže napsat.