Evangelium podle Jidáše

Na začátku knihy se servírují spaghetti alla puttanesca, tedy špagety podle děvky, na konci už to je pasta delle lacrime, těstoviny se slzami. Strávníkem a hlavní postavou Mawerova románu Evangelium podle Jidáše je totiž kněz Leo, který se hned dvakrát zaplete. Zaprvé se ženou („tvář nevýrazných rysů, velké oči neurčité barvy, dojem potlačované úzkosti pod slupkou bezstarostnosti“), zadruhé se svitkem od Mrtvého moře, který se ukáže být svědectvím jistého Jidáše Iškariotského o jistém Ježíši Nazaretském („který byl zničen Herodem a zemřel a nevstal z mrtvých a já osobně jsem viděl jeho tělo v rozkladu“). Žádný div, že v životě nebohého duchovního nezůstane na kameni kámen.

Mawer před pár lety okouzlil české čtenáře románem Skleněný pokoj, jímž zabydlel brněnskou vilu Tugendhat. Jednalo se o prózu čtivou, efektní a stylisticky suverénní. Tentokrát z této triády bohužel vystupuje především prostřední člen. Už trojlístek hlavních postav působí podezřele: kněz, který neodolá pokušení, jeho milenka se sebevražednými sklony a jako třetí do party imigrantka s uměleckými ambicemi, jež si přivydělává pornem. Ve snaze tvářit se vrstevnatě román nabízí odskoky do druhé světové války, do období Leova dětství, a konečně tu je ještě past na čtenáře závislé na záhadách à la Dan Brown. Onen svitek, který vyvrací základní dogmata křesťanství a s nímž se musí odpadlý kněz popasovat.

Mawer je samozřejmě jiná liga než Brown. Dává si záležet, aby se zorientoval v tématu, o kterém píše, a píše o něm zručně. Evangelium podle Jidáše je vcelku dobrým průvodcem po rané teologii a biblistice, jenže z textu protivně trčí snaha napsat román co nejzajímavější, nikoli například psychologicky propracovaný. Kant to řekl o skutečných lidech, ale platí to i o postavách v knize: měly by být spíše cílem než prostředkem. Podtrženo a sečteno, Mawer není špatný autor, ale v tomto případě napsal překvapivě špatnou knihu.

Autor je spisovatel.

Simon Mawer: Evangelium podle Jidáše 
Přeložil Filip Hanzlík, Kniha Zlín, 354 stran