Dopisy

Ode zdi ke zdi

Respekt 40/2014

Děkuji za komentář, kde upozorňujete na diskrepanci mezi tolerancí vůči kouření a alkoholu na jedné straně a netolerancí vůči například domácím porodům a lesním školkám na straně druhé. Tato netolerance se netýká jen domácích porodů a lesních školek, ale i dalších rodičovských rozhodnutí, jež nejsou zcela mainstreamová: péče porodních asistentek, domácího či tzv. alternativního vzdělávání, sólo rodičovství či rodičovství párů stejného pohlaví.

Dlouhodobě upozorňujeme na to, že tato netolerance má společného jmenovatele. Tím je nízký respekt vůči rodičům spojený s vysokými požadavky na ně. Prakticky od početí se od rodičů očekává, že se budou „v zájmu dítěte“ držet norem, které vyšší autorita nastolila jako „optimální“. Tyto normy jsou přitom často založené více na zvyku, nepsaných pravidlech či zájmech než na objektivních vědeckých výzkumech, a jejich „optimálnost“ je tedy sporná. 

Rodiče přitom často sami váhají a hledají nejlepší cestu pro dítě i pro sebe. Problematické je, že stát místo toho, aby rodiče podpořil tím, že poskytne informace a provázení v přelomových obdobích vývoje rodiny, je trestá za odchýlení se od norem. Rodiče jsou tak absurdně vpasováni do role dětí, které je navíc třeba vychovávat autoritativně, tedy s rákoskou. To neprospívá rodičům ani dětem – a tedy ani celé společnosti.

Eliška Kodyšová, APERIO

Manuálem k nevzdělanosti

RESPEKT 38/2014

Děkuji za skvělý esej profesora Zbyňka Vybírala; upozornil v něm na nebezpečí, které nenápadně ohrožuje intelektuální svobodu vědecké a akademické obce. Připojím jen poznámku k přirovnání jazyka evropských byrokratů k ideologickému jazyku normalizačních komunistů a funkcionářů, z nichž Vybíral jmenoval nechvalně proslulého Vítězslava Rzounka. Jazyk využívající energii ideologických formulí a floskulí nebyl zdaleka jen mocenským nástrojem sloužícím k podmanění a ohloupení ostatních. Ideologicky zatíženou argumentaci využívali i lidé, kteří neměli mocenské ambice, ale dostali se do situace, kdy museli v systému – v zaměstnání, škole – nalézat modus vivendi nebo kdy mohli dokonce pomocí správně volených slov pomoci prosadit něco, co bylo v rozporu s oficiálními stanovisky.

V literatuře bylo například možné prosadit vydání knihy tak, že se v úvodu její obsah vylíčil, jako by byl v souladu s doktrínou socialistické literatury, přestože se jednalo například o zavrhovaný modernistický směr. Lidé, kteří s ideologickým jazykem nakládali takto, tvořili protipól V. Rzounka a jejich činnost byla záslužná.

Petr Andreas, doktorand v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK

Pečlivě jsem prolistoval poslední dva Respekty (č. 39 a 40). A nic, ani čárka. Předminulý týden přitom uplynulo přesně sto let, co se v jihočeském Protivíně 24. září 1914 narodil Jiří Kolář. Jeden z nejvýznamnějších českých básníků minulého století, světově proslulý výtvarník, signatář Charty 77, velkorysý mecenáš i kreativní podněcovatel řady umělců a především výjimečný člověk. Třeba i tím, že po pěti měsících členství v KSČ rychle poznal, oč této straně jde, a v srpnu 1945, byť byl symbol rudé hvězdy v zenitu a šalebně přitahoval, z partaje dokázal vystoupit. Existovat více podobných Kolářů, třeba by se dějiny ČSR vyvíjely jinak. I proto později neunikl vězení, které vystřídal dlouhodobý zákaz publikování a následná emigrace do Francie.

Jistě, o tom všem i o Kolářově díle se už mnohokrát psalo. Avšak nevzniká podhoubí obecné kulturnosti i tím, že výjimečné osoby a jejich osudy společnosti připomínáme? V jednom z nepočetných rozhovorů Kolář řekl: „Z každého z nás postupem let něco zmizí.“ Pro Respekt, který na jaře 1990 jako jeden z prvních přivezl do Paříže, mezi českými emigranty ho další léta propagoval a týdeník odebíral až do své smrti, zdá se, už zmizel úplně. Dožít se stovky, možná by tristní absenci svého výročí glosoval slovy, „z každého časopisu postupem let něco podstatného vyvane“. Nedožil se, Jiří Kolář zemřel 11. srpna 2002 v Praze.

Jaroslav Formánek, Praha