Euromejdan na Majdanu

Neeee, teď to zhasli, ach jo! Andrejka je zklamaná, tak vnitřně, jako vždycky, když jí něco nevyjde vlastním zaváháním. Taky vstávám, slíbil jsem to, ale nechce se mi. Je docela brzo a dnes je silvestr. Teď už je z našeho balkonu vidět jen mlíko. Noční osvětlení, které pomáhalo neopakovatelnosti záběru na stanový tábor, vypnuli a basta, jde se ven.

Čekali jsme, že v 7 ráno na silvestra se revoluce bude teprve probouzet a my to zachytíme, ale teď jsme zjistili, že vůbec nespí – už přes měsíc.

Procházíme táborem. Pomalu. Andrejka točí, já občas zapnu zvuk, ale všude slyším generátory, jsou jich tu desítky. Bude to nepoužitelný. Neva, prostě dokreslují atmosféru.

Je tu skoro nedýchatelno, vlhkost díky Dněpru asi 90 procent, generátory, ohně, mraky aut v okolí, prostě deka, ale jiná než u nás, tahle fakt štípe v nose.

Dneska se mezi stany víc rozhlížíme, hledáme ten hlavní, ale jak ho poznat, všechny jsou podobné, vojenské hangáry, jeden vedle druhého, cikcak, jak to přišlo. U jednoho ohně je zase Grigorij, zdraví nás a zve k sudu se ohřát a popovídat. Včera večer měl náladičku, pobratřili jsme se, mám s ním pár fotek, s beranicí i bez. Je z Chustu, ze Zakarpatí, má z nás radost, byli jsme přece chvíli spolu. Má historickou paměť a jasno, kam se přidat, stejně jako všichni naši Ukrajinci.

K ohni si zatím netroufneme, jdeme dál. Teď už jsme za barikádou – je neuvěřitelná. Krásná, barevná. I křehká, to ten sníh, který má v základech. Nejvíc se ale fotí u té horní. Ta má pomalované železné trubky i vyřezávaného andělíčka. Živé městské umění. Kulisa performance.

Uprostřed náměstí Nezávislosti je pódium, program jede bez přestávky, ve dne v noci, teď mluví nějaký pop, snažím se chytit, co si myslí o revoluci. Lidé moc netleskají. Dnes večer se tu bude masově zpívat ukrajinská hymna, poselství Janukovyčovi, čeká tu 150 tisíc lidí. Ještě rampy pro kamery, pohyblivé rameno, bezpečnostní koridory pro VIP revoluce a mejdan může začít.

Máme hlad. Andrejka chce ochutnat jídlo revoluce, voní to, dávají ho do plastových kelímků, vaří se na otevřeném ohni a v polních kuchyních, jo, válečná zkušenost. Nakonec jdu koupit „Billa hnusy“. Andrejka je smutná, měli jsme si to dát.

V generálním štábu revoluce si nás všimla místní televize. Chce po nás pozdrav ukrajinskému lidu – v češtině. Vyšlo to na mě, Andrea mě točí, novoročně zdravím a držím palce revoluci.

V apartmánu nad náměstím zatím přibyli nájemníci. Kluci, je jich asi sedm, možná víc, přijeli z Oděsy, mají tady dneska hrát v některém
z klubů. Taková příležitost se neodmítá. Určitě je musíme natočit. Chtějí Evropu a změnu, ale bojí se jí, chtějí pořádné silnice a čisté ulice, mluví rusky, zpívají ruské písničky pro ruské posluchače, cítí příležitost, ale nevěří lídrům revoluce. Ta kontroverze, odstup, mládí, nedůvěra, skvělý mix pro dokumentování.

Hrát mají něco mezi Cutugnem, Gainsbourgem a Eltonem Johnem – pro mě nepředstavitelný. Natočíme je, až přijdou z koncertu, a pak společně popijeme až do rána. Domluveno.

Půlhodina do půlnoci, jdeme rychle na náměstí, už je hodně plno. Pod pódium se již neprorveme. „4, 3, 2, 1, zaraz“ – ukrajinská hymna. Naživo. Plné náměstí Nezávislosti. Majdan Nezaležnosti – Euromajdan. Hymna je tklivá, dlouhá, rozjíždí se v kánon, protější část náměstí je snad o půl sloky napřed. „Dušu j tilo…“ Duši, tělo… Konec. Sláva Ukrajiny stane mezi národy! Projevy na pódiu – všichni lídři revoluce včetně boxera Klička. Mluví krátce a emotivně. Umí to. „Zdorovja, ščastja, sloboda.“ Pak se vrací ukrajinský národní pop a rap. Všechno snímají kamery čokoládového krále a TV magnáta Porošenka. Cukr je všude, tvrdí Andrejka. Mejdan začíná. 

Miroslav Novák, Kyjev