Nic složitého

Červnová neděle. V 7.00 zvoní budík, musím vstát. Sice už mám dva týdny po maturitě, ale pořád udržuji stejný režim, jako když jsem byl studentem střední školy. Na rozdíl od většiny mých spolužáků, kteří si užívají nejdelší prázdniny v životě, mě ještě čekají přijímací zkoušky. Ty první píšu zítra v Praze.

V koupelně si při čištění zubů plánuji den. Do hlavního města pojedu o den dříve, zkouška totiž začíná v devět hodin a ze Zlína mi ráno nejede vhodný spoj. Musím si tedy zařídit nocleh. Volám známým, kteří bydlí v Praze a jednou jsem u nich přespával s kamarádkou. Telefon mi zvedá Terka, v pozadí slyším křik mladšího z jejích dvou synů. Ptám se, jestli neruším, ale ujišťuje mě, že má vše pod kontrolou. Můžu u nich přespat, rádi mě uvidí.

Autobus mi vyjíždí ve dvě, dopoledne tedy strávím nad učením. Znovu si procházím cvičný test, který jsem si stáhl ze stránek fakulty, a snažím se zahnat obavy. Pak rychle obědvám, balím si těch pár věcí, které potřebuji na noc a den v cizím městě, a vyrážím. V autobuse mě čeká překvapení – moje spolužačka si nevědomky koupila jízdenku na místo vedle mě. Bohužel se v Olomouci, kde přestupujeme do vlaku, rozdělíme – já sedím v prvním voze a Sabča až v posledním.

Cesta vlakem ubíhá pomalu. Po marných pokusech o opakování se vydávám na cestu přes celou soupravu. Protáhnout se a taky navštívit spolužačku. Stojíme spolu na chodbě a z blízkého kupé nás pozoruje asi tříletá holčička. Za chvíli se osmělí, opustí kupé a začne pobíhat po chodbě, což ji očividně činí neuvěřitelně šťastnou.

„To je vaše dítě?“ ptá se procházející stevard, jenž pobíhající děcko považuje za rizikový faktor. Vrtíme hlavou. Holčička si všimla nevyžádané pozornosti a stahuje se do bezpečí. „Vypadám snad jako něčí matka?“ otáčí se na mě Sabča, když se stevard vzdálí. „To asi ty nový vlasy,“ upozorňuji s úsměvem na její čerstvý sestřih.

Večer mě vítá Nathan, Američan žijící v Česku a manžel Terky, s níž jsem mluvil ráno. Vyzvídá, jestli mám něco k jídlu. Vytahuji z batohu svačinu, ale on se jen směje a vrhá se do přípravy hovězího steaku. Vedeme spolu small talk, jak se anglicky říká nezávazné komunikaci. Protože se nevidíme poprvé, dostává se i na osobnější dotazy.

„Ale Adéla nebyla tvoje přítelkyně, že jo?“ vyptává se na kamarádku, se kterou jsem u nich byl naposled. „Ne, to nebyla,“ potvrzuji. „Aha, nebyls dost dobrý?“ zubí se na mě. „My ani nikdy nechtěli být pár,“ vysvětluji. „Jsi gay?“ ptá se v žertu. A tak po pravdě odpovídám. „Vážně? Wow, vůbec mě to nenapadlo. Víš, obvykle mívám tenhle gay radar, koneckonců můj bratr je gay, ale u tebe nefungoval!“ Krčím rameny a bezděčně se červenám: Co na to říct…

Pětiletý Jonáš, který na laptopu sleduje animovaný seriál a tváří se při tom, že ho vůbec nezajímáme, nás ve skutečnosti celou dobu poslouchal. „Daddy, what does gay mean?“ vytasil ožehavou otázku. Nathan se na chvíli zamyslí a já se zájmem čekám, jak si se situací poradí. „Víš, jak ses ve školce rozhodoval, jestli si v budoucnu vezmeš za ženu raději Katku, nebo Terku? Tak Štěpán si vybírá mezi Petrem a Michalem.“ Jonáše tato odpověď evidentně uspokojí, protože se vrací ke svému seriálu.

Když později usínám na rozloženém gauči, přemýšlím nad tím, jak některé věci vypadají složitě pouze v našich hlavách a bojíme se jich zcela zbytečně. Snad to bude platit i o zítřejších přijímačkách. 

ŠTĚPÁN BUKÁČEK, absolvent gymnázia
(Od podzimu student bohemistiky na Karlově univerzitě.)