Dopisy

Antropologové na válečné stezce

Respekt 1/2014

Nejprve vyjasnění pozice: jako etnomuzikolog, tedy hudební antropolog, stojím na opačné, kulturně-relativistické straně barikády než antropologové zaměření evolučně. Ovšem pro upřesnění: ani já, ani většina mých podobně smýšlejících kolegů si nemyslíme, že kultura nemá s přírodním výběrem nic společného, nýbrž že naučené podněty mají na naše chování přinejmenším stejný vliv, jako ty biologické. 

O to ale tolik nejde. Chci polemizovat s trsem myšlenek, týkajících se ušlechtilého divocha, „politické korektnosti“ a přesvědčení, že cíl Americké antropologické společnosti „šířit porozumění veřejnosti všem aspektům lidstva“ je obdobou komunistického kádrování.

Já ani většina mých kolegů nezastáváme ani nešíříme mýtus o ušlechtilých divoších, ať zkoumáme na Papui-Nové Guineji, v Amazonii nebo v Čechách. Na druhé straně si ale nemyslíme, že naše kultura je vrcholem sociální evoluce; po holokaustu vypadá drobné lidožroutství náčelníka znepřáteleného kmene jako skoro lidumilná hra. Podstata kulturního relativismu spočívá v tom, že připouštíme, že kultura může fungovat i jiným způsobem, než ta naše – a nemusí být pro své členy horší. Tahle základní filozofická perspektiva také určuje etiku výzkumu. Zatímco biologové se myší na svolení k výzkumu neptají, my ano. Přesněji: naprosto většinou ano. Jsou myslitelné výjimky, třeba výzkum chování českých rasisticky orientovaných skupin. Tak je to i „odsouhlasením (výsledků) studovanými subjekty“: je to častý, ne absolutní postup. Ostatně zpětná vazba, kterou od „zkoumaných subjektů“ dostáváme (ať už „Jo takhle to vidíš? To by mě nikdy nenapadlo!“, nebo „Ale to je blbost! Copak sis nevšimla, jak se při tom tvářil? Tím dával najevo, že je to jenom legrace.“), je k nezaplacení. Kromě toho je tu ještě požadavek nepálení mostů pro ty, kdo přijdou po nás.

Étos respektu nás vede k tomu, že o těch druhých běžně nepíšeme jako o „ošklivých mužích“; podobně subjektivní výrok mi dává smysl, jen pokud chci vyjádřit svůj momentální dojem. Navíc – a teď jsem na velmi tenkém ledě, protože nahrávám těm, kdo jsou přesvědčeni o objektivitě přírodních věd, a nevědeckosti věd sociálních – formují takové hodnotící výroky pohled můj i pohled těch, jimž svoje poznání zprostředkovávám. Ano, sociální a kulturní antropologie patří k vědám interpretativním: popisuji sice, jak a při jaké příležitosti Amazoňané zpívají, ale také se snažím porozumět a interpretovat, co to pro ně znamená. A – jak praví oblíbená antropologická premisa – já jsem nejdůležitější výzkumný nástroj. Pohled toho, kdo je vidí jako škaredé usmrkance, bude o dost jiný, než toho, komu se jeví jako urostlí atleti. Což jde i dál: jako na recepci nepředstavuji svoje kolegy obvykle „Tenhle plešatý tlusťoch s nulovým citačním indexem je Honza Novák“, nepíšu tak o vzdálených indiánech. Tím totiž ovlivňuji pohled adresáta. Možná politická korektnost, ale spíš běžná mezilidská slušnost.

A jsem-li přesvědčena, že jsem porozuměla něčemu z cizí kultury (nikoli že s tím nutně souhlasím), není pochopitelné, že to chci přiměřeným způsobem šířit? Nejde vědě o to, objasnit, jak to na světě chodí?

(A)symetrické postavení členů západních a nezápadních kultur, ať jsou to vědci nebo (v mém případě) muzikanti, by byla zas jiná písnička, a to dost od podlahy.

                                                                          Zuzana Jurková

Každá věda musí zaujmout určitý postoj k etickým dilematům spojeným s jejím provozováním, což v případě antropologie znamená neustále ladit nutný rozpor člověka jakožto zkoumaného objektu a důstojné bytosti. Nalézání hranice mezi škodou, ztrátou či utrpením, které lze pro získání vědeckých poznatků obětovat, a sférou metod, jež jsou za hranicí morálky, není „sebemrskačstvím“, ale následováním základních etických principů. Konkrétní hranici je jistě možné zpochybňovat, protože může být a je ovlivněna různými názorovými proudy, ale Vojtěch Novotný se ve svém článku vysmívá tomuto hledání jako takovému. Prezentovat snahu antropologů neubližovat zkoumaným komunitám jakožto následování tupé ideologie politické korektnosti je podobně moudré jako znevažovat medicínské tabu pokusů na lidech na základě všeobecně vynuceného přijetí ideologie humanismu. Pokud se navíc autor holedbá, že na místě jeho současného působení by antropolog „odhalil padesát netušených způsobů, jak výzkum ubližuje domorodcům“, mohu mu leda tak držet palce, aby brzy nestál před nějakou etickou komisí. Jistě – věčné spory o etiku terénního výzkumu k antropologii patří, což jí může v očích veřejnosti škodit jakožto oboru. Ale to jsou nepodstatné ztráty – smyslem vědy přece není sloužit sobě samotné, ale poznání, které stojí mimo ni.

Anna Kunová

MINULÝ ROK

RESPEKT 1/2014

Rád bych upozornil na pravděpodobnou chybu (pokud nešlo o vtip) v novoročním Respektu 1 v rubrice Minulý rok. V prvním sloupci textu je zmínka o potáplici žlutozubé, správně je ale žlutozobá (latinsky Gavia adamsii). Vzhledem ke vzácnosti druhu, jehož jméno laikovi nic neřekne, si zřejmého překlepu všimnou asi jen ornitologové či zoologové. Poněkud pikantnější je, že na základě této chyby vznikl obrázek.

Petr Kapitola

Každá věda musí zaujmout určitý postoj k etickým dilematům spojeným s jejím provozováním, což v případě antropologie znamená neustále ladit nutný rozpor člověka jakožto zkoumaného objektu a důstojné bytosti. Nalézání hranice mezi škodou, ztrátou či utrpením, které lze pro získání vědeckých poznatků obětovat, a sférou metod, jež jsou za hranicí morálky, není „sebemrskačstvím“, ale následováním základních etických principů. Konkrétní hranici je jistě možné zpochybňovat, protože může být a je ovlivněna různými názorovými proudy, ale Vojtěch Novotný se ve svém článku vysmívá tomuto hledání jako takovému. Prezentovat snahu antropologů neubližovat zkoumaným komunitám jakožto následování tupé ideologie politické korektnosti je podobně moudré jako znevažovat medicínské tabu pokusů na lidech na základě všeobecně vynuceného přijetí ideologie humanismu. Pokud se navíc autor holedbá, že na místě jeho současného působení by antropolog „odhalil padesát netušených způsobů, jak výzkum ubližuje domorodcům“, mohu mu leda tak držet palce, aby brzy nestál před nějakou etickou komisí. Jistě – věčné spory o etiku terénního výzkumu k antropologii patří, což jí může v očích veřejnosti škodit jakožto oboru. Ale to jsou nepodstatné ztráty – smyslem vědy přece není sloužit sobě samotné, ale poznání, které stojí mimo ni.

Anna Kunová

MINULÝ ROK

RESPEKT 1/2014

Rád bych upozornil na pravděpodobnou chybu (pokud nešlo o vtip) v novoročním Respektu 1 v rubrice Minulý rok. V prvním sloupci textu je zmínka o potáplici žlutozubé, správně je ale žlutozobá (latinsky Gavia adamsii). Vzhledem ke vzácnosti druhu, jehož jméno laikovi nic neřekne, si zřejmého překlepu všimnou asi jen ornitologové či zoologové. Poněkud pikantnější je, že na základě této chyby vznikl obrázek.

Petr Kapitola