Afghánistán neopustíme

Čtyři čeští vojáci zabití minulý týden v Afghánistánu, a navíc jeden těžce zraněný, postavili do pozoru vrcholné politiky i armádní generalitu. Nejen obrazně, ale také doslova – před rakve s těly mrtvých, kteří byli ve čtvrtek přivezeni do Česka. A vlastně poprvé za patnáct let od vstupu do NATO řeší představitelé státu fakt, že členství v Alianci nepřináší jen pohodlnou bezpečnost, ale také oběti. Čtyři mrtví se zdají být třeba vzhledem ke dvěma a půl tisícovkám amerických vojáků, zabitých v Afghánistánu, kapkou v moři. Nicméně ke startu debaty o smyslu naší účasti ve vzdálených bojích ty čtyři rakve stačí. Je přitom potěšitelné, že tragická smrt čtyř mladých mužů zatím na politické scéně, v armádě ani u většiny veřejnosti nevyvolává zbabělé úvahy, že takové nasazení českých vojáků je zbytečné.

Sebevědomá kázeň

Prezident, premiér, ministr obrany, ministr zahraničí i generálové už potvrdili, že Česká republika nezradí spojence a bude v afghánské misi pokračovat dál. Význam naší účasti ve spojeneckých taženích jde ale mnohem dál, než by se z hladké fráze o odpovědnosti k Alianci mohlo zdát.

Od roku 2001, kdy mise začala, prošlo českými jednotkami v Afghánistánu přes osm tisíc mužů a žen. Neexistuje generál nebo voják, který by nesouhlasil s výrokem, že to bylo to nejlepší, co českou armádu potkalo. Vojáci byli a jsou v opravdové válce a ta je naučila skutečné bojeschopnosti. Ta – jak sami říkají – spočívá ve vědomí možné smrti a na poznání, že váš život závisí na spolubojovnících stejně jako jejich život na vaší práci. „Něco takového civilista nemůže pochopit,“ říkají vojáci, kteří prošli misemi. Ale když opustí svůj pocit výjimečnosti, dodávají, že oni sami to před bojem taky nechápali, a to dokonce ani poté, co prošli tvrdým výcvikem.

Na misi je rovněž nezbytné spolehnout se i na vojáky, kteří nemluví česky. To prý člověka donutí naučit se jazyk – hlavně angličtinu – tak rychle, jak to žádný kurz nedokáže. Podobné je to se zbraněmi, s pochopením taktických a strategických zásad nebo třeba s organizací zásobování. Už to není cvičení, hra v bezpečném prostoru, všechno je doopravdy. Podle velitelů to do české armády přineslo hlavně sebevědomou dobrovolnou kázeň. Situace, kdy vojáci naprosto samostatně dělají i v domácích kasárnách věci, které před misemi podceňovali. Už není potřeba u nich kontrolovat například, jestli mají v pořádku osobní výzbroj a výstroj. Jednou to může rozhodnout o životě či smrti, takže je to samozřejmé. Stejně jako pospolitost, v níž si vojáci naprosto důvěřují.

Tahle fakta změnila za třináct let českou armádu k nepoznání. Nejvyspělejší americké nebo britské jednotky přibírají naše vojáky do nejrizikovějších operací. Čeští vojáci znají jazyky, s kolegy ze zahraničních jednotek se už domluví většina z nich. Například ve 4. brigádě rychlého nasazení ovládala základní alianční standard angličtiny (osm set slov) v roce 1997 čtvrtina vojáků, dnes jsou to téměř všichni a především ti, kdo jdou do misí.

Změnilo se i velení. Generální štáb vedou lidé, kteří také prošli misemi, neznají armádu jen od svého stolu, vědí, co jednotky potřebují, a vojáci jim věří podstatně více než jejich předchůdcům. Pryč jsou časy obtloustlých šéfů, kteří si za erární peníze nechávali vyšívat monogramy na saténové trenýrky nebo si za generálské fondy nakupovali drahou elektroniku.

Po ruském zabrání ukrajinského Krymu a nečekané hrozbě konvenční války, která může dosáhnout až do Česka, je smrt vojáků v Afghánistánu pro politiky letos už druhou připomínkou, že je armáda důležitá. Začalo se konečně debatovat o navýšení obranného rozpočtu. A nově také o smyslu naší účasti v afghánské misi.

Co bráníme v Afghánistánu

V té debatě je dobré mít na paměti, že afghánská intervence je něco jiného než nepříliš oblíbená válka v Iráku. Americké a britské jednotky na Afghánistán zaútočily v říjnu 2001, bezprostředně po teroristických útocích 11. září, kdy tehdejší afghánská vláda Tálibánu odmítla vydat šéfa teroristické organizace al-Káida Usámu bin Ládina. Operace měla od počátku podporu mezinárodního společenství, protože na území spravovaném Tálibánem mohli teroristé provozovat své výcvikové základny a organizovat odtud útoky proti západním cílům. Tálibán se podařilo rychle svrhnout a vedení operace převzala v prosinci 2001 OSN, která společným rozhodnutím vytvořila mezinárodní jednotky ISAF, v jejichž řadách bojovali vojáci 43 zemí – právě včetně České republiky. O dva roky později velení ISAF převzala Severoatlantická aliance.

Češi jsou tedy součástí mezinárodních jednotek s mandátem OSN, zároveň plní v Afghánistánu úlohu, která vyplývá z jejich členství v NATO. Mimoto má ale česká účast ještě jeden rozměr. Američané mají v Afghánistánu také svoje další jednotky, jež se účastní nejprudších bojů v „nevyčištěných“ zónách a nepodléhají velení NATO. Čeští elitní vojáci pomáhají Američanům i v této fázi boje, což jenom dosvědčuje, že je Američané pokládají za spolehlivé a vyspělé spojence.

Češi dávají v Afghánistánu najevo, na které straně hodnotově stojí, že se na ně spojenci mohou spolehnout a že ve vzájemné bezpečnostní spolupráci nechtějí být pouze černými pasažéry. Pro Čechy, kteří očekávají, že v případě jakékoli bezpečnostní krize najdou u spojenců podporu, je nezbytné, aby tutéž službu nabízeli také oni jim. Akce v Afghánistánu je přitom posvěcena nejširší mezinárodní komunitou a je nezbytná. Afghánistán dnes sice není v žádném případě moderní demokratickou zemí, je však územím, na kterém teroristé své základny nemají a odkud se na západní cíle neútočí. Přináší to klid i místním obyvatelům, většina z nich alianční vojáky přijímá v tomto duchu. Češi tak ve vzdálené zemi, jež je pro ně obtížně srozumitelná, opravdu brání klid a stabilitu i v Evropě a Spojených státech.