Kapitán Emo

Součástí nového Respektu 27–28/2014, který bude na stáncích dva týdny, je tradiční literární příloha, jež kromě autorských textů nabízí i rozhovor s grafickým designérem Martinem Pecinou (na snímku) či esej Pavla Janouška. Jako ochutnávku z ní otevíráme příspěvek Patrika Linharta - výběr měsíčních povídek z dubna 2010 až května 2014.

Dandy a Habermas

Ráno se mi zdál sen o dandysmu, ze kterého vyplynulo, že v dnešní době je dandyovská devisaDandy šlape po lidskosti jako po koberci, poněkud nesmyslná. Ve snu mi to sdělil Jürgen Habermas, který se projížděl po Teplicích na saních vyrobených ze zmrzlého pračlověka. Kdo tedy šlape po lidskosti a po čem by měl dandy šlapat? Tázal se noční snivec ve mně. Ale až denní snivec našel odpověď. Lidskost šlape po dandysmu jako po tépichu. Lidskost se tak konkretisovala, že docela vytlačila člověka – něco jako, když adjektivum sovětský vymyškovalo slovo Rus. Ale jak být dandym v této kruté době a nepřipadat si přitom jako pračlověk?

Hudba planet

Pozvali mě na tiskovou konferenci, kde vedení dolu Bílina slavnostně oznámilo, že výsypka Pokrok právě skončila a nádherný důl Bílina rytmující po celé desetiletí krajinu mezi Bílinou, Duchcovem, Mostem a zámkem Jezeří se prý postupně vlastní činností zasype. To mě vyžhavilo. Zkraje jsem cítil hluboké zklamání, pak přišla zuřivost. Řeknu vám, ten den jsme se všichni v Duchcově na Vyšehradu vypili na ježka. Představa, že velkorypadlo ThyssenKrupp Fördertechnik již nebude více zvučit noci – že již možná nebude pro normálního člověka žádný racionální důvod, aby do tohoto kraje zavítal, protože bez výsypky a rypadel to bude k uzoufání nudná díra jako kupříkladu Jindřichohradecko, nás dočista skosila. Naprosto jsem podporoval Luďka Markse a další, když do poslední naděje bránili před zbouráním Libotenice, teď však je třeba bránit další činnost výsypek, neboť síly musí být vyrovnány. Jinak budou mít draci v nás navrch. Mimo to, slyšel jsem, že každá planeta vydává svůj typický zvuk, rytmus, kterým si dobývá své místo ve vesmíru. O tento industriální tón bude nyní naše Země ochuzena. Možná ji už nikdo neuslyší. A to je snad na druhou stranu dobře. Aspoň nám ti mimozemšťané dají konečně svatý pokoj.

Konce světů nejsou vzdálené

Sloučení galerie a musea v kraji Pardubickém byla událost, která zamávala i těmi nejdrsnějšími pracovníky na roli kulturní. Naprosto jasně se zde ukázala skutečná funkce krajů, jejichž jediným cílem je totální „zeštíhlení“ sociálního, respektive kulturního prostoru v zemi. Jistá Jana Pernicová, radní Pardubického kraje, byla v této causérii jedním z mála chlapů, kteří mi upřímně promlouvali z duše: „Galerie musí být takovým místem, abychom to navštívili.“

Tupá jako hovno, ale férová. Zato nový manager sloučené instituce se netajil tím, že o obrazech nic neví, ale jeho hlava je líhní slibných plánů. Odhalil, že se hodlá pídit po tzv. koňských obrazech, které dle jeho názoru do pardubické galerie patří. Zatím neví, jsou-li takové v galerii, ale bude je vyhledávat.

Podle mého v galerii chybí i síň věnovaná obrazům s tematikou perníku a obrazům z perníku. Zdá se, že napomáhám debilitě? Přátelé, nenechávejme nic náhodě, konec světa se blíží, pojďme najít ten opačný konec a oba je zauzleme.

Magický svět hub

Budeme sbírat houby, které já neznám a o kterých ty nevíš, jak se jmenujou. Potom přijdeme domů a já ti řeknu, neudělal jsem další pohovor. Možná že mě pro neschopnost vyhodili, nebo snad mě odepsali jen proto, že jsem měl okopané a zasviněné boty, ve kterých jsem si pro štěstí šlápl do hovna. Nikdo z toho nebude metat kozelce. Budu si louskat prsty a zpívat písně dušiček a zapracuji na sobě tužkou bez tuhy. „Ty tužko, ty jsi mi nepomohla napsat dobrý strukturovaný životopis, a já tě za to, ty tužko bez touhy, naplním vlastí krví,“ řeknu. Potom to cívíčko napsané vlastní krví přepíšu do počítače a pošlu lidem, kteří mi odepíšou asi tohle: Prodávat šmuky je tvoje životní šance.

Smýt krev houbovými řízky, přetřít oblohu houbou, být sám houbou. Snad. Ale přece jen magický a nekonečný svět vidět za každou zatáčkou.

Torsa románových fresek

Stále se čeká na velkého Autora, který napíše svůj velký Román. Nuže, nikdo ani zdaleka netuší, že tento velký Autor již přišel. A kupodivu rovněž čeká. Čeká na svého velkého Čtenáře. Zkrátka, jak to vše leží či běží, zde nabízím tři náměty na svůj velký Román a ty, můj velký Čtenáři, vyber ten, který ti nejvíce konvenuje, čili zvol téma, jež je nejkontroverznější, zároveň však bez kontraindikací:

A) Eklatantní románová freska o lásce pařížské kurtisany steampunkového století Fifi d’Absinth a v současné Praze žijícího ezoterika Vlastíka Plamínka.

B) Syrová výpověď o světě po 11. září z pohledu pětileté němé dívenky, potomka židovské otrokyně a černošského právníka, skrývající se v suterénu třicetipatrového domu v chudinské čtvrti.

C) Naratologický koncert o osudech generace, která první občanský průkaz získala až ve svobodné zemi, hlásala alternativu, odjela do Thajska a vykrvácela na barikádách z IKEA nábytku.

Hlasy posílejte na mé telefonní číslo, které vám nadiktuje kterákoli marketingová agentura nebo váš lékař.

Montážní místo Jana

O zajímavou projekci snů se pokusili chlapi z montážního místa Jana, které leží v pustině mezi Duchcovem, Ledvicemi a jámou X. „Zrovna jsem si vybíral prasátko na výstavě, když mě probudil budík na ranní,“ řekl pan Franta. „Vidíš, kdybys vstával na odpolední, tak máš zabíjačku,“ opáčil pan Jiří. Potom objednávali panáky do jedné, do druhé a tak dále, když pan Tomáš z elektrárny vykřikl: „Kruci, já mám snad dutý nohy!“ Vrchní, který měl dva járy peďáku se nad ním naklonil a řekl: „Dutý nohy jsou jako spojitý nádoby.“ Krátce po tomto bretonovském exposé přešla veškerá komunikace do kódu navátejch, jak poznamenal jeden z místních indiánů. I tak mám za to, že jsem odhalil roušku tajemství krajiny kolem jámy X: Samé sny a žádná revoluce, tak je to!

Bistro Šiva

Jednoho krásného dne na sklonku královského podzimu jsem se vypil v bistru s ominosnímnázvem ŠIVA. Poslouchal jsem hovory u ostatních stolků a činil si poznámky. Druhý den mi dávaly smysl jen tyhle:

Novinář: „Dělám pro 5 + 2 a po roce si připadám jako psadlena.“

„Rocker Slávek“: „Láska mezi špeky.“

Jeho holka: „Kam mi to saháš, hošane? To sou moje dámský varlátka.“

Servírka položila před jednoho hosta hadr.

Decentní pán: „Co mi to nesete, ženská?!“

Servírka: „Dyť ste chtěl hadr na stolky.“

Decentní pán: „Já chtěl tři laskonky!“

Při odchodu jsem si všiml, že odpovědný vědoucí se jmenuje Šiler Václav.

Šiva s váma, bratři a sestry!

Létající modrý stůl

Modrý stůl se vznáší pokojem, není se mnou spokojen. Za ty dlouhé roky, co se známe, poprvé vznáší námitky. Mám však ještě co napravovat? Nenapravitelnost plně rozvinutá jako vlaječka na stole. Ach, ty moje malé impérium, vysněné v rohu pokoje, co ty víš o klidu. Nestačil jsem se ani rozhlédnout a napadl mě vlastní stůl.

Adresát Demoliton woman

České středohoří ztratilo svůj ksicht v okamžiku, kdy se nad opárenským údolím vzklenula betonová duha D8. Tuto krajinu, kterou jsem miloval, jsem odepsal a víc jsem se do ní nechtěl vrátit. Jáma X v srdci SHR mi byla milejší než tento zludračený kraj magických sopouchů protkaný betonem a vizemi developerských dementů. Na jedné straně stály represivní orgány státu, na straně druhé neméně zhovadilí ochránci přírody – v duchu jsem tento boj nazval Lipany II. Vzájemně se zdecimovat je už v českém duchu jaksi programovým posláním.

Před lety jedna politička, betonářka či developerka prohlásila cca toto: Dálnice je nutná a já budu hrdá, až vezmu svou starou maminku a díky této dálnici jí budu moct ukázat krásu Středohoří. – Dálnice jí nepochybně pomůže k dopravení staré maminky, ale otázka zní: Co jí sakra chce ukazovat? Tady už není co vidět. Tato země je mrtvá, vezměte si bordelatom a odklízejte žáby na dálnici nebo pomáhejte švábům. Nevím, jak je na tom, ta stará maminka. Ale byť by i přečkala ty nekonečné průtahy nezodpovědných živlů – co by sakra, ta stará maminka, viděla!? Z betonu ušitý bič? Opárenské údolí bzučící rojem audin?

Ano, vím, oslňující, utišující a omamný vítr, duch opilý vzduchem, to všechno je, svého druhu, jakýsi druh myšlení, ačkoli je velice obtížné to vysvětlit – to vše může dát procházka Středohořím – A TO JE pro lidi TAK MÁLO, že jsem svůj boj vzdal. V ZEMI BEZ GANDALFA NEMŮŽU KONKUROVAT SKŘETŮM.

Atlas drobných zvířat

Pan Hodboď uvažoval nad tím, zda jeho ženě sluší víc bobr, nebo rypoš lysý. Při představě, že jeho žena má nevyholené podpaždí a nohy jako vlčák, ale kundičku má jako batole, se rozškytal a málem mu ujel trolejbus. Naskočil na poslední chvíli, předpisově se chytil tyče a vypadl zpět na chodník. Spolu s ním se na zemi válela kulatá paní s tyčí na záclony.

Kundy z vosku

Měli by žít jen v tom nejvymazlenějším, nejvíc sexy megacity, jenže jsou na každé okresní čumendě. Ach ti kluci šampoňáci, jejich holky mají opálená těla, ale jsou, jak se říká, zatažený. Byly by to povětrnice, semimondénky, kdyby jen neměly zadní ústa zalitá voskem s otiskem pečeti kluků šampoňáků. Tak tu bezejmenné stárnou, zatímco vůně šamponu zůstává věčně svěží. Tak tu obcházejí, a kam vejdou, pivo zkysne a cigára zvlhnou.

Grónský ledovec

Fórové počasí. Taje grónský ledovec, ale to mi nevadí, neb Čechy půjdou pod vodu až nakonec. A to se říká – údolí dutých hlav. Mysleli si mužně dobyvatelské mořské národy, že budou šlapat po našich kostech. Ale teď – ale teď se tu budeme všichni tísnit, zbytečný inženýr vedle lodního lékaře, šífák vedle koloťuka, suchozemské kryse bude svou dceru za kus suché půdy dávat kormidelník. A Utanapišti? Praotec Noe? Ten postaví obří kánoe. Na lodi, již postavili vyvolení, se budeme vydávat za prasata, krávy a klokánky. Až Noe vypustí fógla, zjistí s hrůzou, že ten Slovák či který soudruh, iba fógloval, aby se na loď dostal, ve vzduchu se neudrží, udělá jen pár temp a jako blecha se utopí. Nebesa, jež se zálibně prohlížejí v nekonečných vodách, však takovou demenci nestrpí, i tuto poslední skořápku lidstva pošlou ke dnu. Proč to tady kurva píšu, dyť už nebude místo na žádné: Já vám to říkal.

Rozčeřit hladinu

Už jen nová apka do chytrýho telefonu tě zvedne ze židle. Jsi klid. Hladinu života rozčeří jen absurdní adorisacetechnologických píčovin, kterým rozumíš asi tolik jako zprávě na obalu uploadované verse Chalupářského guláše za 39 ká. Inženýři mikroekonomie do tebe buší svodky z finančních trhů. Jsi klid. Sedíš na prdeli u počítače a děláš z domova. Když chceš jít mezi lidi, sundáš kravatu, vezmeš tepláky a jdeš do lokálu. Dal by sis pivo, ale dostaneš do sebe jen cider anoncovaný v poslední reklamě. Chceš se jen tak kolébat u stolu, ale závodíš ve slovech. Jsi klid, ale je v tobě taková soutěživost, že si to rozdáváš i s ručníkem na hajzlu. Kdo koho víc utře.

Hrdě s hlavou na stole

Hrdý jako zlomený kentaur – člověk zůstal, koně osedlala slečna s přiblblou čepicí, která si nad poličku s knihami o koních postavila vycpaného jezevčíka jménem Bradley. To se mi opravdu stalo, zatímco já byl dítě, které jakž takž přehláskovalo slovo MOTOR, má záď byla rujným ořem. Nikoli část či valný díl, ale všichni lidé, které potkáváš na cestě, kdysi byli tzv. mytologická stvoření. Třeba hned ten chlápek, který spí s hlavou na stole. Vrchní ho nevyhazuje, svobodná hospoda, zdá se, kdyby on však zvedl svou těžkou hlavu, kterou jeho hubený krčík neudrží, a otevřel svá zšedlá, ospalničková víčka, každý host by zemřel.

Probuzený vulkán

Čekali jsme to každý den – v oplechovaných boudách, obloženi basami piv, s připravenými fotoaparáty. Sto metrů pod dusivým sluncem a větrem hoblovaným vrcholem Kletečné zuří moře. Není naděje na žádnou revulsivu. Prý se Země přepólovala, nebo se probudily všechny sopky – lhostejno. Ze sousední Milešovky, Donnersbergu, začíná stoupat kouř. Šipka času nemilosrdně ukazuje do prázdného kosmu. Optimisté doufali, že magma v podobě vyplazených rudých jazyků ztuhne a vznikne nová pevnina. Věřilo se pevně, dílem vinou optimistů, že hromová hora Milešovka zachrání pevninu. Pesimisté křičeli: „Je pozdě, utečme, není naděje!“ Ale kam utéct? A krom toho, sugeroval jsem si jako mnoho dalších v plechových boudách, napůl zahrabaných v plsti, že to není než adrenalinový glamour. Vzniknou fotografie, na něž v úžasu bude zírat celý svět. Já se nemůžu odtrhnout od vlastního strachu. I když lezu na nejvyšší holá patra starých dubů, jsem ulepený strachem. Tč! Tč! Syčí plechovky piva. Ty a foťáky a kamery a tablety jsou to poslední, co zbylo. Z Milešovky se valí láva a soumračné davy poděšených ptáků nad námi přelétávají a mizí v modři temnější než vesmír, posupně odhalující své zčernalé zuby.

Patrik Linhart (38)

Spisovatel, básník, výtvarník a performer. Vydal paraučebnici Čítanka český Jazyk (1998), výbory povídek a básní Měsíční povídky / Opárno (2003), Pro cizince na cestách (2003), Napsáno v trenýrkách (2006), Běsové budou pokřikovat (2010) a Památný den v Duxu (2012), dramatické texty Divadlo RausAplaus (2005), sbírku povídek Spící Hrůza (2011), dějiny koloniálních vlajek Vexilologický kabinet britského impéria (2009) a čítanku světového frenetismu Vyprávění nočních hubeňourů (2013).