Tohle řemeslo není pro mladý

Vstanu v osm. Neopařím se kávou. Dobré znamení. Léta praxe mě naučila s prací moc neotálet, jen uvařit smrťáka, jak říkám svému obřímu rannímu hrnku kafe, zmáčknout magické tlačítko – a už to nabíhá. Word, PDF, nezbytně i slovník a Google a malý šikovný prográmek Toggl, měřící přesně čas toho, co děláte. S nadšením vkládám do programu slůvko práce. Koneckonců překládání byl vždycky můj sen.

Měla jsem vždy ráda knihy, jejich vůni, vazbu, ráda jsem převracela listy sem a tam a podtrhávala si v nich neznámá slova. Teď mi ale na monitoru bliká pédéefko a vedle prázdná wordová strana. Dneska mě čeká deset stran beletrie, můj pracovní plán v Excelu signalizuje, že jsem se trochu flákala. Podle plánu to dělá čtyři strany denně, v pohodě zvládnu osm, s vypětím všech sil deset. V plánu je rezerva, protože občas přiletí nějaká ta medicína nebo smlouvička, což jsou věci lépe placené a takříkajíc mě drží nad vodou.

Přesně to se stane v jednu hodinu odpoledne. Mobil zadrnčí na znamení, že mi přišel nový e-mail. Lačně se kouknu, kdo píše – je to nová zakázka. Termín, druhý den v osm ráno. Mám na to tři hodiny čisté práce, nezbytné rauchpauzy Toggl nemilosrdně nepočítá. Hodinka pauza na oběd. Stránky mám asi čtyři, před sebou podle plánu ještě šest. Jenže teď je tu manuál k ultrazvuku, do zítřka, tudíž prioritně.

Otevírám tabulku a koukám, co že to mám dělat. Vlevo english, vpravo prázdno. Deprimující. Jednotlivá slova by ještě šla, ale celek mi nedává smysl skoro žádný. Ráda bych se nechala odradit, ale při pohledu na výpis z bankovního účtu zatnu zuby. Louskám to celé odpoledne. Složitě bádám, naštěstí je už dost zdrojů dostupných on-line. Denervovaný sval, monofázický obdélníkový průběh – no proč ne… Cirka devět stránek téhle hatmatilky dělám až do půl dvanácté v noci, vysoce technická angličtina, lituji, že jsem radši nestudovala ČVUT, medicínu nebo kde se to vlastně studuje. Snažím se, ale místy z časových důvodů musím spoléhat na Google, za což se nevýslovně stydím. No, zítra přijde soudný den. Adrenalin jako pokaždé, když člověk odevzdává hotovou práci. Byla, nebo nebyla to poslední zakázka? A pokud ano, jak proboha seženu nějakou jinou? Jediné štěstí, že mám dobrého šéfa a kolegu v jednom, který mi věří a ví, že dělám věci pořádně.

Na detektivku se dneska tedy moc nedostalo, znamená to další skluz a půlnoční veselí. Dneska to byl mazec, říkám si. Není to tak vždycky, ale konkurence je velká a člověk si nemůže moc diktovat. Kolem půlnoci padám takřka slepá ze zírání do obrazovky do postele. Traduje se, že se nějaký překladatel oběsil, protože nemohl najít správné slovo – někdy k tomu taky nemám daleko. No nic, sobota je za mnou, snad aspoň v neděli zbude nějaký čas na sportík.

V průměru za dvanáct hodin čisté práce jsem si v přepočtu vydělala zhruba sto padesát korun na hodinu, hrubého, bez dovolené, stravenek a příplatku za práci o víkendu. Ale nestěžuji si, když nepřijde komerční zakázka, knižní bilance je ještě mnohem horší. Usínám a hlavou se mi honí myšlenka, jak dlouho si budu moct dovolit tohle dělat. Zatím nemám na hrbu žádné hladové krky. Materiálně nic moc, ale hřeje mě vědomí, že si díky mně lidé počtou a rozšíří obzory, pokud tedy nebudou spíš remcat, že jsem někde sekla chybu a jak ta čeština upadá.

A ještě jedna věc mě kromě flanelového pyžama hřeje: že jednou napíšu sama něco, co lidé budou chtít v kožené vazbě se zlatým rytím. Pak si možná vydělají i vazači knih.

Suma sumárum, víc než často mě napadá přenechat svou vysněnou práci aktivním důchodcům. Tohle řemeslo prostě není pro mladý.

Kristýna Mališová, překladatelka