Tsunami blues

Novinářku, učitelku, překladatelku a spisovatelku Markétu Pilátovou (41) lze považovat za jakousi kulturní spojku se zeměmi především Jižní Ameriky. Tamními exotickými reáliemi vydatně sytí svou tvorbu, o jejíž přitažlivosti svědčí to, že se její dvě prózy Žluté oči vedou domů (2007) a Má nejmilejší kniha (2009) dočkaly nominací na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého.

Kultivovaná autorka se i ve své letošní novince Tsunami blues geograficky vrhá všemi směry: příběh se částečně odehrává v pošmourných interiérech sychravého Česka, záhy se ale přemístí do Thajska a poté na Kubu. Geografickou rozpínavost textu doplňuje i širší časové ukotvení zápletek, živených minulostí postav, která má něco společného s „ostrovem svobody“, socialistickou Kubou. Tematicky lze Tsunami blues charakterizovat jako román dobrodružný, politický i erotický.

Ryšavá dívka s trubkou

Poutavou směsici charakteristik může něčím doplnit i Pipi Dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové, přičemž je třeba podotknout, že srovnání se neopírá ani tak o fakt, že jde o dětskou literaturu, ale spíše o typ hrdinky. Stejně jako Pipi je také hlavní postava Tsunami blues Karla Klimentová vzpurnou sebevědomou slečnou, která se ocitne v životní situaci dobře zajištěného, i když už náctiletého, sirotka – což u obou knih otevírá širší pole seberealizace hrdinek, než kdyby zůstaly součástí rodinných vazeb. I Karliny rodiče totiž smete moře. Ovšem tady už je zřejmá Pilátové faktografická inspirace: samohyb románu nastartuje literární podoba skutečné apokalypsy – tsunami z roku 2004, které postihlo mimo jiné Thajsko, úvodní románovou destinaci.

Karla má s Pipi shodnou také rebelskou fyziognomii vyhublé pihovaté zrzky. Společníky jsou jí ovšem postarší učitel hry na trubku Lázaro a k němu se později přidá lehce podivínská profesorka Jenůfa Topinková z olomoucké hispanistiky, kde Karla začne studovat. Právě skrze tyto dvě postavy se dostaneme na Kubu – ať už v Lázarových vzpomínkách nebo při humanitární cestě Karly a její profesorky. Kubánská část vyprávění patří mezi nejzajímavější svou evokací poměrů ostrovní tropické verze socialismu. Ta vstupuje do života stejně nekompromisně jako tsunami. Postavy jsou vlečeny vnějšími dějovými motivacemi, stále jsou v rolích obětí, ať už vodního živlu nebo režimu. V ne úplně věrohodném rozporu s těmito okolnostmi si ale uchovávají jakousi trvalou zjitřenou hrdost nedotčenou faktem, že jejich možnosti rozhodování nad sebou samými jsou téměř nulové.

Vlastně všechny postavy svého románu opatřila Markéta Pilátová zajímavým osudem, schopnostmi, senzitivitou, hlubokomyslností nebo fyziognomií. Závažné sebereflexivní úvahy zde vede mladík z Thajska, který se živí tím, že pro média fotografuje katastrofy po celém světě. Jinde vede tajnosnubné řeči mladý Kubánec doprovázející Karlu po Kubě. Učitel Lázaro je „trumpeťáckej bůh“ a jeho bývalá manželka – neuvěřitelně sexy a slavná kubánská básnířka – zemře v jednom z Castrových kriminálů.

Jak je z uvedeného patrné, pod jižním sluncem vše nabývá intenzivnějších obrysů, dokonce takových, že postavy se jeví v jakési komiksové zkratce. Tato povrchnost je patrná i v tom, jak například Karla prožívá smrt svých rodičů – hlavně na matku vzpomíná značně pohrdavě jako na především dobře zajištěnou maloměšťačku.

Zjitřená obrazotvornost

Barvotiskovému efektu napomáhá také Pilátové senzoricky zjitřená obrazotvornost, popisy smyslových vjemů, počasí a tělesných stavů. Kuba touto optikou vypadá následovně: „Všechno je potažené lhostejnou obyčejností, tropickou vlhkou nudou, jež ožívá až po setmění a mění se ve vařící kotel plný salsy, hebkých i pichlavých hříchů, hladu, špinavých peněz, mazanostíudavačů, lehkostí holek a těžknoucího kýče.“ Představa chudé země plné tančících krásných lidí se tedy příliš dál neposouvá. Kuba, ač se zde odehraje únos a posléze vražda Jenůfy, zůstává navzdory popsané bídě a všudypřítomným fízlům spíše impresionistickým výjevem zabydleným charismatickými domorodci.

Zároveň je nutné podotknout, že palmy šustí přesvědčivostí, a nikoli papírem. Je patrné, že osobní zkušenost tu Markéta Pilátová taví do místy originálních příměrů a asociací. Jenže jakoby nezná míru, nemá odstup. S povznesenou básnivostí autorčina jazyka ladí i nepochybně dva nejvýraznější motivy knihy – skutečnost, že hrdinka hraje na trubku (což je neustále obrazotvorně zpřítomňováno), a zkušenost blízké smrti (při úvodním tsunami). Ta zde nabude podoby vidiny surfařky s černým ohonem, která hraje na dutou kost. Celý výjev, podobně jako trumpetové metonymie, se neustále vynořuje až s iritující četností.

Jako by zde na sebe narážely autorčina snaha po pečlivé a logické konstrukci vztahových osudových propletenců a věrohodných reálií a touha vtělit do textu karibský hudební temperament a mentalitu.

Chybí syrovost

Popsaný princip konstruované vášně budí nedůvěru a provokuje otázky, čím by kniha byla zajímavá třeba pro Kubánce, zda by obstála i v regionu, kde by se pro našince zajímavé exotické prostředí přehouplo do všední zkušenosti. Celé to trochu vyvolává dojem kratochvilné fabulační hry pro vlastní potěchu. V pravidlech této hry je samozřejmě zásadní, že někdo má kubánské srdce a někdo ne – postavy, které nedisponují karibským svérázem, zde mají pouze příslovečný štěk (Lázarova česká manželka, Karlina babička, Pavel). Této hře na „kdyby“ chybí syrovost, jež by polidštila strojenou fatalitu příběhu, který je sice spletitý, má některá slepá ramena – například celé exponované Thajsko –, nicméně do sebe jakž takž zacvakne. Naopak přebývají ony předváděné emoce.

Knihu prostupuje stále patrná virtualita, seskupování všeho, co se hodí do důmyslně nastrojené a emocemi nabité romance bez ústřední dvojice. Tu nahrazuje feminismem přibarvený obraz „samostatné silné ženy“, zde intelektuálky a navíc vášnivé, což je charakteristika hned všech tří ženských postav.

Celkový dojem z knihy, v níž se najdou především mladé čtenářky s nonkonformní duší, onehdy nepřímo potvrdila sama autorka, když v jednom rozhovoru přirovnala své psaní k analgetiku, které jí umožňuje žít a existovat ve světě, který si vymyslí, jako by byla v nějaké počítačové hře. Ano, v romantické počítačové hře, kde je špína špinavější a krása krásnější, ovšem vše je jenom jako.

Autorka je literární kritička.

Markéta Pilátová: Tsunami blues
Torst, 304 stran