Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

Německý vědec a esejista Manfred Spitzer je nesmiřitelným bojovníkem proti digitalizaci světa, našich životů a myšlení. Neznamená pro něj pokrok, ale jen úpadek, rozmělnění a fragmentaci myšlení a vědění. Je přesvědčen, že pod vlivem moderních technologií naše mozky lenivějí a zjednodušují se, že nás všeobecná přístupnost digitálního obsahu – her, filmů, sociálních sítí – vede k oblibě násilí, primitivismu a pornografie. Píše o tom ve své úspěšné knize Digitální demence, která vyšla v Mnichově před dvěma lety a stala se bestsellerem. Teď vychází v českém překladu v nakladatelství Host. Je důležitá především proto, že otevírá téma, o němž se u nás zatím debatovalo spíš okrajově: Jaký vliv mají počítače na náš mozek?

Oprávněné pochybnosti

Kritiku digitalizace slýcháme už nejméně dvacet let, od doby, kdy internet a moderní technologie začaly radikálně proměňovat naše životy. Existují například pedagogické směry, které jednoznačnou blahodárnost digitální techniky ve vyučování dlouhodobě zpochybňují. Je to především waldorfská pedagogika, jež vychází z důsledně pojaté vývojové psychologie. Upozorňuje, že by děti měly mít přístup k počítači až ve chvíli, kdy je jisté, že ovládnou ony počítač, a ne počítač je, tedy obvykle až na druhém stupni základní školy. Teprve pak jsou schopny používat počítače opravdu především jako nástroj k poznávání světa a nestanou se jejich otroky, kteří jen vykonávají příkazy: tohle najdi, tomu napiš, toho si přidej do přátel!

Jakkoli jsou ale takové výhrady do jisté míry oprávněné, je iluzorní si myslet, že lze děti tak dlouho udržet izolované od světa digitální techniky. Většina z nich nosí v kapse mobil nebo tablet, které jsou výkonnější než počítače, jaké si může dovolit běžná škola. Z hlediska výchovy a vzdělávání jsme nad digitalizací dětských a dospívajících myslí fakticky ztratili kontrolu.

Nejspíš i proto je Manfred Spitzer tak nekompromisní. V třistapadesátistránkové knize o čtrnácti kapitolách nenašel na digitalizaci světa dobrého opravdu nic. Začíná digitálními mapami a navigacemi, které nás prý připravují o schopnost vyznat se ve složitém prostoru a rozvíjet tak své orientační schopnosti. Pokračuje vyhledáváním a psaním na počítači, jež zplošťuje myšlení (podle autora jen přesouváme a kombinujeme kusy textů, ale ve skutečnosti je netvoříme). Navíc nepíšeme rukou, což opět ochuzuje naše jemněmotorické schopnosti a příslušné oblasti mozku. Sociální sítě nás připravují o reálný kontakt s lidmi. Počítačové hry dávají průchod primitivismu a zvyšují toleranci vůči násilí. Vynucený multitasking snižuje schopnost koncentrace a pochopení. A to všechno vede jen ke špatným známkám a rostoucí nevzdělanosti.

Každé z těchto tvrzení staví Spitzer na vědeckých důkazech, které obvykle dokládá pokusy se dvěma skupinami, kdy jedna užívá digitální technologie nebo je vystavena jejich působení a druhá nikoli. Plní přitom stejný úkol – žáci mají například porozumět textu nebo se orientovat ve složitější úloze. Výsledek není v kontextu jeho publikace překvapivý – „digitální“ skupina má vždy horší výsledky.  O věrohodnosti experimentů není pochyb, ale o korektnosti jejich výběru ano. Každý týden se publikují i výsledky pokusů s podstatně odlišnými nebo protikladnými výsledky, jež dokládají i pozitivní vliv digitálních médií na učení a mozek. Ty ovšem Spitzer nezmiňuje.

Neznalost neomlouvá

Německý esejista a vědec je přesvědčivý v pasážích, které se týkají jeho odborné kvalifikace neurologa. Například když vysvětluje, jak se chová a rozvíjí mozek ve chvílích, kdy navazujeme sociální vztahy. Nebo proč je důležité, když se dítě učí počítat na prstech a psát rukou. Když ale kritizuje „násilné videohry“ a sociální sítě, dopouští se paušálních odsudků.

Například v kapitole o počítačových hrách sice terminologicky rozlišuje digitální hry, hry pro konzole a strategické hry na počítači. Ale nakonec je stejně šmahem odmítne. Přitom právě v tomhle případě by byl jeho odborný komentář mimořádně zajímavý. Překvapivě nejvíce mu leží v žaludku strategické hry pro osobní počítače, kde se hráč pohybuje ve virtuálním světě a ve spolupráci s dalšími on-line hráči plní nějaký úkol. S těmi, kteří je hájí jako vhodný doplněk školního vyučování, nepolemizuje odbornými argumenty, ale pobouřenými výkřiky typu: Měli bychom snad výuku němčiny nahradit hrami World of Warcraft a Crysis 2? Nic takového však nikdo netvrdí.

Ostatně stačí se rozhlédnout kolem sebe, aby bylo jasné, co všechno Spitzer přehlíží. Současná digitalizovaná generace se rozhodně nechová tak, jak by z jeho knihy a studií logicky vyplývalo. Není to horda perverzních, nevzdělaných a osamělých agresorů, kteří neumějí psát a bez navigace netrefí do samoobsluhy. Svět moderních technologií je mnohem složitější, nepředvídatelnější a mnohotvárnější.

Často totiž ti, kdo mají hodně přátel na Facebooku, pěstují i množství reálných sociálních vztahů, hráči strategických her bývají současně vynikající studenti. Digitální média skutečně proměňují naše mozky, ale kromě toho, že některé dovednosti oslabují, jiné části mozku technologie naopak kvapem rozvíjejí.

Moudří muži chytře kritizují

V Německu otevřela Spitzerova kniha svou razantností a sdělností bouřlivou debatu o vlivu digitálních médií. Lze ji zařadit do kontextu esejistických počinů důstojných mužů po padesátce (on sám je ročník 1958), kteří kriticky a ironicky komentují podobu moderního světa. Platí to o esejích rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna o umírající klasické vzdělanosti i o ještě známějších knihách německého ekonoma Thila Sarrazina o sebevražedných tendencích evropské civilizace. Zatímco jejich vidění je ale poučené, přesné a v lecčems třeba i vizionářské, Spitzer působí spíš jako pouťový vyvolávač. Dělá až příliš mnoho rámusu na to, jak předvídatelné a mělké jsou jeho argumenty.

Ve skutečnosti se pohybuje mimo odbornou debatu. Ta nespočívá jen v moralizujícím rozhořčení, ale v analýze, hledání způsobů, jak díky digitalizaci lidské schopnosti rozvíjet. Každý týden se objeví několik článků nebo studií zkoumajících, v čem mohou digitální média ve školách a vzdělávání pomáhat, a v čem naopak spočívají jejich rizika. Cestou je nepřijímat digitální technologie nekriticky s představou, že čím dřív posadíme dítě k počítači, tím bude nakonec vzdělanější. Ale Spitzerův inkvizitorský přístup k digitálnímu světu je spíš projevem strachu než ochoty poznat jeho podstatu.

                        Autor je novinář a dramaturg.

Manfred Spitzer: Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum
Přeložil František Ryčl, Host, 343 stran