V roli proroka George Orwell úplně neuspěl. Německé bomby nerozbily anglický kapitalismus ani burza po válce nezanikla. Přesto je dnes pořád aktuální. Dalo by se dokonce říci, že za posledních osmdesát let nikdy aktuální být nepřestal.
Román 1984 jsme četli za komunistů a věděli jsme, že je o nás. Až na ty špehující televize. Náš vlastní Velký bratr skončil u štěnic a napíchnutých telefonů a muselo uplynout dalších pár desítek let, než technika dohnala, a – jak se při Snowdenově aféře ukázalo – dokonce předehnala Orwellovu fantazii. Jeden zajímavý detail: Doprovodným jevem zemětřesení, jež loni v létě Snowdenovo odhalení způsobilo, byla i zvýšená poptávka po Orwellově románu 1984. Na Amazon.com se během jediného dne vyšplhal na vrchol žebříčku nejprodávanějších knih.
Celé je to samozřejmě trochu divné. Jak se Angličan, narozený v roce 1903 v rodině koloniálního úředníka v Indii, který skoro celý život prožil v Anglii a nikdy nenavštívil Sovětský svaz, mohl stát autorem dvou nejzásadnějších knih: Farmy zvířat a 1984, jež kdy byly proti totalitním režimům napsány? Odkud spisovatel, který je pro mnohé „anglický jako rostbíf a teplé pivo“, získal tak hluboký vhled do psychologie nesvobody a strachu, do manipulací, jimiž si tyrani udržují moc? V čem se lišil od jiných Angličanů, o kterých napsal, že se svou staletou relativní svobodou, poměrně spravedlivými zákony a úctou k menšinovým názorům snadno skáčou na lep Hitlerově i Stalinově propagandě, protože koncentrační tábory, deportace a popravy bez soudů přesahují meze jejich chápání?
Pokud vám tohle všechno vrtá hlavou, pak určitě nahlédněte do knihy esejů, článků a recenzí, jež pod názvem Lev a jednorožec vydalo jako další svazek Orwellových sebraných spisů nakladatelství Argo.
Odkryté karty
Těžiště knihy leží ve druhé polovině třicátých a na přelomu čtyřicátých let. Autor vnímá společenskou situaci jako urgentní a to se promítá do veškerého jeho psaní – i do literárních recenzí. Nelze předstírat, že se nic neděje. Ve chvíli, kdy je zpolitizováno úplně vše, se umění stává propagandou (naopak to samozřejmě neplatí). S blížící se válkou se atmosféra článků zahušťuje, po zkušenostech ze Španělska a po mnichovské dohodě Orwell už jen bije na poplach. Ve všeobecném rozpadu a zmatení lpí na hodnotách, ke kterým byl vychován: zodpovědnosti, pravdomluvnosti, odvaze a především slušnosti, v níž vidí hlavní záruku proti „páchnoucím malým ortodoxiím“.
Při četbě Lva a jednorožce nemůžeme zůstat nezasaženi Orwellovou intelektuální poctivostí a vnitřní integritou. Jde bez oklik k tomu, co chce říct, na nepřátele ukazuje přímo. Jeho karty jsou stále odkryté a přitom je lhostejné, zda píše o válce ve Španělsku nebo o Charlesu Dickensovi. Tato poctivost je také zdrojem svěžesti jazyka, jehož bezprostřednost a jakousi zdravou, pádnou prostotu se Kateřině Hilské podařilo vystihnout i v češtině.
Orwellova osobnost byla plná protikladů, možná právě ony byly motorem, který jej poháněl ke psaní. Revolucionář, který kořeny pevně tkvěl v anglických tradicích, sám sebe jednou jen s trochou nadsázky nazval „toryovským anarchistou“.
Vlastním jménem Eric Blair pocházel z rodiny staré venkovské šlechty, jeho rodiče ale nebyli zámožní. Prestižní školu Eton, odkud se rekrutovala anglická vládnoucí třída (podle jednoho bonmotu se vítězství u Waterloo rozhodlo na hřišti v Etonu), vystudoval díky stipendiu. Pak vstoupil do služeb koloniální policie v Barmě. Zažil, jaké to je být nenáviděným bělochem, jenž v zájmu impéria drží „domorodce“ pod kontrolou, a pochopil, že situace vzájemného strachu a nenávisti je neudržitelná. Stal se nepřítelem imperialismu – v jakékoli podobě. Z této doby pocházejí náměty slavných textů Poprava oběšením či Jak jsem střílel slona (Orwellovi životopisci se dodnes hádají, zda zmíněného slona opravdu zastřelil).
George Orwell byl vychován jako patriot, který by kdykoli položil život za vlast. To mu však nebránilo v tom, aby neviděl britské impérium takové, jaké ve svém závěru bylo: stagnující, protekcionářské a pokrytecké, oslabené politiky, kteří neměli kontakt s realitou. „Jenom proboha nepředstírejme, že jdeme do této války s čistýma rukama,“ píše v Poznámkách za pochodu (1940). „Hitler je přízrak naší vlastní minulosti.“
V roce 1927 Blair rezignoval na službu u policie a rozhodl se stát spisovatelem. V autobiografických textech, jež po sobě zanechal, přiznává, že psát chtěl vždycky, jen dlouho nevěděl, jak a co má psát. Většinu svých raných literárních pokusů zničil. V Paříži a později v Londýně se protloukal pomocí nejrůznějších zaměstnání, nejednou si sáhl na samé dno. Texty Stanice pro tuláky, Lapák, Veřejné ubytovny či Vzpomínky na knihkupectví jsou inspirované zážitky z této doby. Přibližně od poloviny třicátých let si Orwell začal vydělávat na život psaním, ale pořád se potýkal s nouzí. Relativní finanční jistotu zažil až po vydání Farmy zvířat (1945). Z honorářů za román 1984, který vyšel o čtyři roky později, se dlouho těšit nemohl, zemřel v roce 1950 na tuberkulózu.
V raném mládí se prý Orwell cítil být nejvíc ze všeho anarchistou. Až později, pod vlivem reportážních cest do průmyslových oblastí na severu Anglie, „spíš ze znechucení nad tím, jak byla chudší část průmyslových dělníků utiskována a zanedbávána, než z nějakého teoretického obdivu k plánované společnosti“,se přihlásil k socialismu.Viděl v něm jediné východisko z kapitalistické nespravedlnosti, ale zároveň si byl vědom toho, že centralizovaný stát založený na plánování má pouze krůček k totalitě a k tyranii, kterou nenáviděl.
Proti sovětskému mýtu
Zásadní obrat v Orwellově životě nastal roku 1936, kdy ve Španělsku vypukla občanská válka. Když tam odjížděl, nebyl si jistý, zda bude bojovat, chtěl sbírat materiál pro novinové články. Až na místě se rozhodl, že vstoupí do armády. Shodou okolností neskončil u mezinárodních jednotek, ale u španělských trockistů (POUM). Když v roce 1937 získali zásadní vliv na vývoj situace komunisté, stal se automaticky „nepřítelem“. Začaly čistky, vykonstruovaná obvinění byla podobná těm ze sovětských procesů. Několik Orwellových přátel bylo popraveno nebo zmizeli beze stopy. Sám Orwell byl sledován NKVD, z hotelu v Barceloně mu byly odcizeny jeho deníky. Před politickou vraždou či zatčením jej možná nakonec zachránilo to, že byl postřelen a vrátil se domů. Zážitky ze Španělska mu definitivně otevřely oči ve vztahu ke stalinským komunistům. Viděl, jak si ve Španělsku vzájemně nahrávali s fašisty, a dva roky před uzavřením německo-sovětského paktu pochopil, že Stalin se z mocenských důvodů spojí s kýmkoli. Moskvou řízená propaganda navíc diskreditovala a ochromovala socialistické hnutí na Západě a manipulovala veřejné mínění tak, že nikdo pořádně nevěděl, co se ve Španělsku děje.
Orwell se pustil do cíleného útoku proti „sovětskému mýtu“. Mezi levicově orientovanými evropskými intelektuály, kteří většinou podléhali komunistické propagandě, byl se svými názory osamělý, stejně jako později Albert Camus. V textech Jak to bylo ve Španělsku, Poznámky o španělských milicích, Proč jsem vstoupil do ILP se před námi formují myšlenky, z nichž vyrostly dvě velké Orwellovy knihy: Farma zvířat a 1984.
Tváří v tvář plamenům
Pro pochopení Orwellových názorů na literaturu je zásadní jeho esej Uvnitř velryby (1940) o knize Henryho Millera Obratník Raka. Orwell využívá recenze k obsáhlé rozpravě o vztahu mezi literaturou a ideologií a všímá si zajímavého úkazu: velké romány nebývají psány z pozice vítězů. Jsou psány těmi, kdo pasivně přijímají, co se s nimi a kolem nich děje, a tímto přijetím se dostávají hluboko pod povrch věcí.
Ve světě se schyluje k nejhoršímu a spisovatel Miller s tím nic nedělá. Neangažuje se, nevykřikuje hesla. S uhrančivou poezií píše o zlodějích, prostitutkách a pseudoumělcích, o flákání a chlastání v Paříži. Evropa šílí a Miller sedí v kocovině na břehu Seiny a v jakémsi pozitivním vytržení (jako „Whitman mezi mrtvolami“) vše přijímá. Je pasivní, nemorální, neliterární a apolitický a jen díky tomu je – ve zpolitizované době a na rozdíl od angažovaných současníků – schopen napsat dobrý román. Dotknout se prostého lidství, které je přesně takové: pasivní, nemorální, neliterární a apolitické. Ortodoxie, politická disciplína, myšlenková nesvoboda, autocenzura („Měl bych to říci? Nenahrávám tím fašismu?“), to vše zabíjí pokud ne poezii, pak určitě román, jenž musí být produktem svobodné mysli. Pro Orwellovo hodnocení Millera je zásadní, že při vší pasivitě neuhýbá před zkázou, naopak: „Hraje na housle, zatímco Řím hoří, ale na rozdíl od obrovské většiny lidí, kteří to dělají také, hraje tváří v tvář plamenům.(…) Moderní člověk se trochu podobá přeseknuté vose, která dál saje džem a předstírá, že ztráta dolní poloviny těla nehraje roli.“
Sám svou ztracenou dolní polovinu (duši, víru?) hledal v tradičních morálních hodnotách, ke kterým nepotřeboval berličku náboženství. Zakládal si na „přízemních“ věcech. Střídavě žil na venkově, kde zahradničil, rybařil, choval slepice a kozu Muriel.
Doba, v níž a o níž psal George Orwell, není světu, ve kterém žijeme dnes, příliš vzdálená. Skutečnost, že vše bylo dávno pochopeno a popsáno, nebrání tomu, aby moc byla zneužívána, nerodili se vůdci, nevládly ideologie a nepokračovalo „děsivé otročení penězům“. Náš svět se stále, řečeno s Orwellem, „smrskává“ a vzhledem k postupující destrukci přirozeného prostředí ještě rychleji, než si spisovatel dokázal představit.
V tomto kontextu může být Orwellovo prosté trvání na slušnosti, zodpovědnosti a odvaze čelit nepříjemným skutečnostem i pro nás vodítkem. V recenzi na jakýsi průměrný román Orwell píše: „Jako nějakého záchranného pásu se musíme zuby nehty držet toho, že je možné být normálním slušným člověkem, a přitom žít naplno.“ To poselství má v sobě cosi havlovského – havlovským způsobem heroického.
Autorka je spisovatelka.
George Orwell: Lev a jednorožec. Eseje I. (1928–1941)
Přeložila Kateřina Hilská, Argo, 472 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].