Lionel Aspo

Zdálo by se, že známý provokatér Martin Amis (64) vyvolá svým posledním románem v Británii vlnu pobouřených reakcí. Civilizovanou evropskou zemi v něm totiž vylíčil jako teritorium obývané maniaky s nevyčerpatelnou škálou poruch osobnosti, kteří se navíc snadno dostávají až na vrchol zcela odevzdané společnosti a ovládají ji. Britové s tamní dlouhou satirickou tradicí jsou ale zřejmě připravení na leccos. Namísto pobouření britská kritika spíš řešila, jestli má Amisův román svou formou a morálním poselstvím blíže k Shakespearovi, nebo k Dickensovi.

Lionel Aspo, který v Británii vyšel přede dvěma lety, je situovaný do současného Londýna a zaobírá se zejména líčením dětské kriminality a nuzných podmínek života ve vyloučených lokalitách. Zápletka čtenáře přivádí do holobytu v třiatřicátém patře londýnského paneláku. Obývá ho puberťák Desmond, který se kromě starostí s výchovou dvou bojových pitbulů zaobírá především svou babičkou, s níž právě navázal milostný poměr. Věkový rozdíl jim nečiní problém, protože v tomhle prostředí je zvykem mít děti už ve dvanácti, takže babička je třicátnicí v rozpuku. Nevázaný incest ovšem začíná přerůstat v katastrofu ve chvíli, kdy se o jejich vztah začne zajímat Lionel Aspo. Prostřední článek generačního řetězce, Desmondův strýc, který s ním žije v jednom bytě a od dětství se o něj stará.

Také Aspo vyspěl poněkud předčasně. Svalnatý vymahač výpalného a pravidelný host nápravných zařízení všech typů a stupňů se na zločineckou dráhu vrhl už ve třech letech a dvou dnech. Dlažební kostkou rozbil přední skla několika aut – čímž drží národní rekord v přidělení označení ASPO čili antisociální poruchy osobnosti. Překotný děj pak zásadně ovlivní chvíle, kdy Desmondův strýc bizarní náhodou vyhraje v loterii 140 milionů liber. A kdy do jeho zbohatlického světa, jehož vkus je určován četbou nejsprostšího bulváru, připutuje silikonová bytost jménem Nénie.

Zní to všechno asi trochu šíleně, ale debata, zda spíš Shakespeare, nebo Dickens, nevypukla nad Amisovým románem zbůhdarma. Nejde jen o řadu nenápadných narážek, jako je třeba právě jméno Aspovy vyvolené, jež odkazuje ke starořímské pohřební písni (v originále Amis užívá česky málo zvukomalebné jméno Threnody, jejž staří Řekové používali pro žalozpěv). Známý žertéř Martin Amis pod obalem ztřeštěné komedie opravdu rozehrává staré dobré a poctivé drama.

Dorůstající Desmond v sobě totiž navzdory okolnímu prostředí najde jisté morální hodnoty a začne se jimi řídit. Pro despotického a čím dál mocnějšího strýce je to rána pod pás, a dělá tedy všechno pro to, aby se synovec nevymanil z jeho vlivu. Od prvních stránek je čtenáři jasné, že Aspo nějakým vrozeným pudem vede Desmonda k obrovské tragédii. A že je jen jedna cesta, jak se jí Desmond může vyhnout.

Odhodit vděk za to, že se o něj strýc staral, přestat plnit zvrácená pravidla, která mu hrubián šířící kolem sebe jedno neštěstí za druhým nastavil. Postavit se mu čelem. Ale zároveň nedělat stejné chyby, jakých se dopouští Aspo. K prasknutí napínavou otázkou přitom až do konce zůstává, jestli za to hrdina bude muset zaplatit tím, co je mu nejcennější. A funguje to i v případě, když si zrovna nejsme úplně jisti, zda je v Londýně roku 2014 opravdu obvyklé, aby měl člověk sedm sourozenců, z nichž má každý jiného otce.

Nejvíc nás totiž zajímá, jestli může vnitřní kvalita jedince – leckdo by dodal v současném, čím dál nepřehlednějším světě – obstát před někým tak bezohledným jako Lionel Aspo. Na to se dá namítnout, že pak jde o prvoplánovou moralitu. Možná že ano, ale v tom případě se to dá o Shakespearovi či Dickensovi říct rovněž. Ostatně také sociální poměry v alžbětinské, respektive viktoriánské Anglii se v jejich dílech odrážejí v poněkud hyperbolické podobě. Amis to pouze dělá více otevřeně, přepjatě a, jak už je u tohoto perverzního milovníka společenských antihrdinů typické (viz jeho zásadní díla Peníze, Londýnská pole či Informace), s ryze současným cynismem a ironií.

Martin Amis: Lionel Aspo
Přeložila Kateřina Klabanová, Plus, 336 stran