Macocha

Z hlediska autorského obrazu bychom asi v současné české literatuře mezi zavedenými autory pracně hledali spisovatele, který má kontroverznější pozici než Petra Hůlová (34). Zatímco u valné části ostatních spisovatelů lze dosti dobře naformulovat, jak je vnímá kritika, u Petry Hůlové platí pravidlo, že co kritik, to jiný názor. Nejen na jednotlivé prózy, ale i celkové směřování její kariéry a pozici, kterou v české literatuře zaujímá.

Je Hůlová jen čtivem vděčných čtenářek, jimž dokáže nabídnout dějově hutné a umně zabalené exkurze buď do hrdinčina nitra, anebo k problémům našeho světa vůbec? Píše proto, že ji ona zvolená témata pálí – nebo proto, že umí vyhmátnout, po čem by mohla být poptávka? Drží její kvantitativně vydatné psaní víceméně kontinuální linii, anebo kolísá na sinusoidě výher a proher? Lepší se s časem, nebo naopak upadá? Každý odpoví jinak; a málokdo nebude mít názor. Dá se čekat, že s vydáním novely Macocha tato rozporuplnost ještě vzroste. Za sebe mohu říci, že nová a útlá kniha se mi zdá být tím nejlepším, co dosud napsala, a že Petra Hůlová se mi řadí vedle jiné nebývalé prózy o velké životní krizi – Stropů Zuzany Brabcové.

Přílišná očekávání

Co se týče rozporuplnosti názorů na autorský vývoj Petry Hůlové, skrývá se jádro pudla již v barnumské reklamě, kterou spustil nakladatel a následně média při jejím debutu Paměť mojí babičce (2002). Ta kniha byla – s ohledem, že šlo o debut mladé autorky – velice dobře napsaná a jako sdělné a přitažlivé se ukázalo i její zdánlivě odtažité téma: střetávání sil tradice s generační potřebou otevřít se novému světu, jež se odehrává v exotickém prostoru mongolského venkova. Nepředstavovala však signál příchodu Autorky, která spasí českou literaturu, dokáže psát stylem, jenž si najde čtenáře v řádu desetitisíců, ale zároveň bude utvářet či měnit dobový vkus a nabízet kritice materiál pro sofistikované vývody a předpovědi.

Očekávání vybudovaná kolem jména Petry Hůlové byla příliš velká na to, aby je jakákoli autorka či autor mohli naplnit. Kolena by se podlomila každému. Petra Hůlová tento tlak okolí přijala a nasadila rychlé tempo psaní; jako by věřila, že z úsilí a píle se zrodí očekávané velké plody. Zkoušela opakovaně střídat témata intimní (rodinné vztahy v novele Přes matný sklo či každodennost prostitutky v Umělohmotném třípokoji) a společenská (obrazy městské komunity a prolínání minulosti a přítomnosti ve Stanici Tajga nebo ve Strážcích občanského dobra).Témata se střídala, ale nestíhala dozrávat, být promýšlena a kompletována do celků, v nichž by se očekávané potkávalo s překvapivým a riskantním.

Autorskou známkou sjednocující roztěkané dílo se jí stal styl, především jazyková vynalézavost. Hůlová dovede těžit z „magie“ slov vypůjčených z jiných jazyků; z toho, že znějí, ale neznamenají. Umí i napsat větu či scénu, která nepostrádá nic. Ale daří se jí to jen občas; jindy se důraz na jazyk mění ve vnějškový ornament. I z důvodu jazykových ozvláštnění Hůlová ráda nechává vyprávět hrdinku, která se ve světě příběhu pohybuje, a zároveň ho má vyprávěním uchopit a podat čtenáři. Někdy je to celkem nosné, nicméně často spíš špatně promyšlené a nefunkční – jako v případě prostitutky z Umělohmotného třípokoje či ukrajinské uklízečky z románu Čechy, země zaslíbená. Takové hrdinky mohou stěží vyprávět jazykem, který používají v reálném světě, což jim pochopitelně krade uvěřitelnost.

Jistým podpisem autorského rukopisu se stal i okázalý nezájem o promyšlenější zakončování příběhů; jako při zavírací hodině v hospodě přišlo jen autoritativní „Končíme, milánkové“. Po výrazném debutu tak vytvořily následující prózy Petry Hůlové jednolitý sled ne zcela špatných, ale zároveň značně nedotažených děl. A doposud poslední román Čechy, země zaslíbená (2012) byl ještě víc zanedbaný než předchozí. Nyní vydaná novela Macocha se naopak jeví jako přerušení procesu macdonaldizace Petry Hůlové.

Co dělá Hůlová

Nakladatel ji ovšem poslal do světa s komerčně nejspíš nosnou, nicméně zároveň nešťastnou anotací: jde prý o „bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text“, který kdy napsala. Na vějičku sugesce, že v příběhu o rozvodu, nevěrách, zanedbané péči o děti a alkoholismu najdeme nikoli vypravěčku, ale samu autorku, už některá média zřetelně sedla a podsouvají ji čtenářům. A Petra Hůlová je mezi literárně gramotnými Čechy známá natolik, že o komerční úspěch netřeba mít starost. Kniha se bude dobře prodávat, protože je o tom, jak ta Hůlová pije, stejně jako je poslední Vieweghova próza o tom, jak je to s ním teď špatné. Jinak než komerčně je ovšem anotace zcela nefunkční.

Byť většina z nás nezná osobu Petry Hůlové natolik, abychom mohli míru osobního ztotožnění s textem přesně posuzovat, není Macocha rozhodně zpovědí Petry Hůlové. V Macoše čteme příběh postarší spisovatelky milostných romancí a dalších žánrů „červené knihovny“. Její děti už dospěly. Ona tráví veškerý čas jen ve svém bytě psaním, pitím a sebelitováním. Nic z toho, myslím, na autorku „nesedí“. Hlavní ale je, že ono zpovědní, autobiografické čtení bude zoufale ploché a fádní. Co se kromě bulvárních pikantností dozvíme, když ztotožníme vypravěčku s autorkou?

Mnohem smysluplnější je číst Macochu jako text bez reference k aktuálnímu světu, a neřešit tudíž ani otázku, kdo by mohl být oním slavným spisovatelem T. K., tak jako nejspíš nebudeme pátrat po tom, kdo by se mohl skrývat v postavě vypravěččiny sousedky, zvědavé paní Blažkové. Mimo sebe sama ostatně odkazují spíše texty nenasycené, které potřebují ze svých kontextů žít, anebo na nich – jako v případě bulváru – přímo parazitovat. Macocha je však novela vydatná: formou vypravěčského monologu, který se blíží divadelnímu monodramatu, nám předvádí příběh osobní krize, rozpadu osobnosti a postupné, ale dokonané ztráty svého „já“. V hrabalovském roce snad není od věci číst tento příběh v tandemu k vyprávění Hrabalova Haňti, hrdiny Příliš hlučné samoty.

Takové pozadí přitom ozřejmí protikladné vyznění obou „zpovědí“. Haňťa chce zůstat sám sebou navzdory době; v protipohybu ke společenským změnám, které ohrožují a nakonec ničí jeho identifikaci s prací, ale zároveň jej zásobují krásnými knihami, z nichž skládá svá nikým nechtěná díla. Vypravěčka Macochy žije naopak zcela mimo čas a prostor. Je zahleděná jen do sebe a své „já“ promítá pouze do vysněného, umělého světa velké lásky i vášně, který si staví z floskulí, jež používá pro své milostné romány. Svět kolem sebe vnímá jen pohledem z balkonu, na němž tráví veškerý volný čas. Jakmile jí postava zmizí z obzoru, přestane ji zajímat – ať jde o neznámou feťačku nebo vlastní děti.

Tok sebestředného vyprávění rekapituluje a postupně „odhaluje“ její život. Hrdinčině memoárové sumarizaci ovšem chybí jakýkoli pevný bod i úhel pohledu. Vše se rozplývá a rozmývá v toku slov, která nevyjadřují soudržný proud vědomí, protože jsou – tu více, tu méně – kontaminována balastem prázdných frází a lidových „mouder“, v nichž se rozpouští i to, co by mohlo být nosné. Jak novela plyne, namísto rostoucího porozumění pohlcuje čtenáře víc a víc odpor, ale i nejistota ohledně lecčeho, co bylo řečeno. Epizodické vzpomínky postrádají uzavřenost a sesíťování s epizodami jinými. Vzletná slova se hromadí, ale nic z nich nevyplývá. Exaltovaný slovník, v němž stojí na jednom pólu výrazy z provenience románů a na druhém nejvulgárnější pojmenování, se dovolává soucitu; ale ten se naopak vytrácí.

Příběh monstra

Právě slovník vyprávějící postavy dodává této novele zvláštní dynamiku a napětí. Široké rozpětí vyprávěcího rejstříku, jímž Hůlová svoji vypravěčku vybavila, sugeruje metaforu otevřené náruče a obnažené duše. Čtenář je tedy připraven rozumět – a třeba se i identifikovat. Spoluprožívání je však opakovaně blokováno odkoukanými figurami, stylizacemi, vyprávěcími maskami a dalšími postupy, které jakékoli rozumění zcizují. Náběhy na čtení zpovědi jedné „chudinky“ tak postupně vytlačuje stvrzující dojem, že čteme spíše příběh monstra.

A čtenářům, kterým ochota věřit vydrží až do závěrečných pasáží, je uštědřen políček scénou, kdy si nahá vypravěčka navlékne na ruce gumové přísavky ze zvonů na čistění odpadu a jako „pavoučí žena“ šplhá po fasádě domu a nakukuje do cizích bytů. Variace na Kočičí ženu z batmanovského světa je groteskně bizarní, ale opět spíš než úzkostný soucit generuje odstup a dojem, že tady nenahlížíme do nitra, nýbrž čteme prefabrikovanou literaturu.

Macocha přitahuje gejzírem slov, do nichž vypravěčka halí svůj život. Tato slova však nevedou do nitra postavy, ale naopak maskují a tlumí jakékoli rozumění. Jsou žvanivá a manipulativní. Slovní eskamotérství je okázalým žonglováním prezentujícím stokrát obehraná čísla. Petra Hůlová napsala jakousi parodii na Poštu pro tebe a podobné dryáčnické pořady, v nichž se obnažené city dovolávají soucitu a pochopení. Švih a vnitřní napětí Macochy spočívá ve hře se čtenářem. Testuje se tu čtenářův postoj k vypravěččinu duševnímu striptýzu: Převáží soucit, voyeurismus, přivírání očí, anebo zloba nad omezeností té ženské? Petra Hůlová napsala po Paměti mojí babičce druhou povedenou knihu.

Petra Hůlová: Macocha
Torst, 170 stran