Chudáci Romové, zlí Cikáni

O českých, potažmo evropských Romech toho víme zdánlivě hodně. Známe zoufalství života v chudinských ghettech, překážky bránící cestě ze dna i napjaté soužití s bílou většinou, které se čas od času vyhrotí v podobě rasových útoků. Při četbě knihy Norberta Mappese-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni si ale člověk uvědomí, jak málo situaci Romů opravdu rozumíme. Proč většina pokusů o zlepšení života téhle menšiny troskotá? Brání tomu přežívající diskriminace, nebo romská „nepřizpůsobivost“, jak s oblibou tvrdí populisté? Zkušený německý novinář vysvětluje příčiny romského vyloučení velmi zasvěceně, překvapivě a poutavě. Paradoxně však selhává v téže věci jako jím kritizovaní politici – totiž v hledání řešení.

Zapomenutí otroci

Norbert Mappes-Niediek opírá knihu o důkladnou práci v terénu. Je specialistou na Balkán, v čase jugoslávských válek tu působil jako poradce zvláštního zmocněnce OSN, o etnických konfliktech a zločineckých mafiích napsal několik knih. Při přípravě té nejnovější, zabývající se situací Romů, navštívil řadu míst, která pronikla do západních médií coby odstrašující svědectví, jak může v jednadvacátém století vypadat život v Evropské unii nebo těsně za jejími hranicemi.

Mluvil s nejchudšími Romy žijícími na skládkách odpadků nebo v sídlištních ghettech, s emigranty vyhoštěnými ze západních zemí zpátky domů, s oběťmi pogromů. Ale také s jejich bílými sousedy, lokálními politiky, aktivisty a policejními šéfy. Český čtenář chvílemi lituje, že našich nebo slovenských Romů si autor všímá jen okrajově a zabývá se hlavně státy s nejpočetnější populací – Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem a zeměmi bývalé Jugoslávie.

Velmi přesvědčivě totiž vykresluje, jak snadno kolem Romů vznikají mýty. Ten nejčastější o vysoké kriminalitě například platí v oblasti drobných krádeží zeleniny, drůbeže nebo železa do šrotu. Pokud se ale podíváme na kategorie od ekonomické kriminality a organizovaného zločinu až po násilné trestné činy, jsou Romové naopak výrazně pod průměrem. Zejména fyzických napadení se – v porovnání s nebezpečnou pověstí – dopouštějí velmi málo, protože v romských komunitách stále žije obava z odvety.

Že je dnešní situace Romů výsledkem staletí pronásledování, tuší v obecné rovině asi každý. Kniha Norberta Mappese-Niedieka ale tohle poznání významně prohlubuje. Vykresluje například otrokářský systém, který fungoval po staletí v Rumunsku a v němž měli Romové obdobné postavení jako černoši v USA – majitel je mohl podle libosti prodat, znásilnit nebo zabít. Otrokářství bylo zrušeno jen o pár let dříve než v Americe, Rumuni tuhle kapitolu svých dějin ovšem dodnes nereflektují jako historickou ostudu a téměř o ní nemluví.

Mrazivých detailů najdeme v knize spoustu – Francie například ještě rok po skončení druhé světové války držela Romy internované v nacisty zřízených koncentračních táborech, protože to považovala za rozumné bezpečnostní opatření.  Mappes-Niediek ale není kronikář utrpení. Pronásledování popisuje hlavně jako faktor, který tvaroval společenské zvyklosti Romů, a hrůzy minulosti mu slouží jako odrazový můstek k provokativní tezi: romská kultura je natolik formována útlakem, že se v současné době nezdá být nástrojem emancipace z bídy, ale spíše její překážkou.

Národ, nebo chudoba

Novinář samozřejmě Romům neupírá fascinující hudbu, jazyk nebo orální kulturu. Problém však vidí v klanové společenské struktuře a vžitých mechanismech přežití, které brání tomu, aby se jejich životní situa-
ce mohla zlepšit. Systém uzavřených rodin, jejichž členové cítí loajalitu výhradně směrem dovnitř a navenek chovají nedůvěru, zkušeností utvrzovaná skepse k možnosti uspět ve světě gadžů, absence přirozených elit. To všechno spolu s pokračující diskriminací majority vytváří hlubokou sociální past.

Často se například mluví o tom, že Romové nutně potřebují svou elitu, autor však názorně ukazuje jistou nereálnost téhle úvahy. Vyděděnci v nepřátelském prostředí si nejen nikdy sami nevládli, nestudovali na školách a neřídili žádné instituce – především byli zvyklí, že funkce elity pro ně zajišťují bílí. Učitele, faráře, starostu i lékaře jejich komunitě propůjčovala majorita; stejně jako jí oni v opačném gardu zajišťovali kotlářské služby nebo cimbálovku na svatbách.

Důsledkem je, že pokud se dnes jednotlivým Romům podaří vystudovat a uspět, onu funkci elity stejně nemohou plnit. Populace nejchudších je nevnímá jako „své“, protože se nechovají způsobem, který romství po staletí definoval. Na Balkáně to lze doložit tím, že Romové často nevolí romské politické vůdce. A ti přesto zvolení je pak de facto nereprezentují, i když to o sobě tvrdí.

Mappes-Niediek popisuje romskou komunitu jako tak trochu nedobytnou pevnost, o jejíž hradby se spolehlivě rozbíjejí veškeré rozvojové projekty. Kritizuje východní a západní vlády za neúčelné utrácení milionů eur, které se rozkradou nebo vyplýtvají na pochybné iniciativy, jež mají podpořit romskou identitu. V tuhle chvíli se autor zdá být až příliš zaujatý, nechce se věřit, že by Evropa ve vztahu k Romům dělala úplně všechno špatně. Nicméně jeho základní teze je zajímavá.

Jsme zvyklí dívat se na Romy jako na emancipující se národ, jehož obrození začalo se zpožděním v polovině dvacátého století. Tenhle pohled preferují etnologové, nicméně do jisté míry jde o umělou konstrukci. Etnikum nemá své území ani jednotný jazyk a jeho členové se s národem jako celkem neidentifikují. Dnes navíc chápeme, že ona kýžená identita nevyhnutelně obnáší zvyky, které Romům významně škodí.

Druhou možností, již Mappes-Niediek preferuje, je vidět Romy sociologicky jako znevýhodněnou společenskou vrstvu. Pokud budeme situaci v osadách a vyloučených lokalitách řešit jako problém chudoby, máme větší šanci najít řešení. Je to logická úvaha, s níž by souhlasila většina terénních pracovníků v českých ghettech. Problém knihy je však v tom, že nikam nepokračuje. Pokud jsou Romové především oběti chudoby, co z toho vyplývá dál? Autor řešení nepřímo slibuje, ale vlastně nenabídne. Poté, co skvěle vykreslí příčiny bídy, popíše, jak si nyní v propojené Evropě státy migrující Romy předávají jako černého Petra, a zkritizuje vlády i nevládní organizace za chybnou politiku, zbude mu na stále palčivější čtenářovu otázku „co tedy s tím?“ jen pár stránek.

A jeho odpověď o nutné podpoře infrastruktury a veřejné dopravy v romských lokalitách zní tak banálně, jako by byla opsaná z jedné z ministerských koncepcí sociální inkluze, kterým už nikdo moc nevěří. Je kouzlem nechtěného téhle jinak brilantní knihy, že černý Petr neřešitelnosti romského problému nakonec zůstal v ruce autorovi.

Norbert Mappes-Niediek: Chudáci Romové, zlí Cikáni
Přeložila Veronika Patočková, Host, 300 stran