Je poměrně obtížné najít dnes mezi dětskými knihami takovou, v níž autor se svými čtenáři necukruje, nepitvoří se, nežvatlá a nesnaží se být vtipný za všech okolností. Nizozemský spisovatel Guus Kuijer, držitel prestižní Ceny Astrid Lindgrenové, ukazuje, že to jde i bez těchto ingrediencí. Píše přímočarým prostým stylem, ke svým čtenářům je upřímný, až to často bolí, a nenabízí úniky do fantasy světů. Hrdina jeho Všehoknihy se musí vypořádat se zlem, které představuje násilný, bigotně věřící otec tyranizující celou rodinu.
Na první pohled se to téma může zdát pro dětskou knihu (doporučený věk je od devíti let) příliš temné a pro české čtenářstvo navíc příliš vzdálené. Ale bigotnost tu zastupuje jakýkoli druh tmářství, zlých sil nebo nepřízně osudu, s níž se musí mladý hrdina poprat, aby našel sám sebe. A Kuijer navíc provází svého hrdinu Tomáše strázněmi citlivě a s humorem, jak napovídají třeba jemně blasfemické dialogy se Synem Božím: „,Tak jak jde život, kamaráde?‘ zeptal se Ježíš. ,Dobře,‘ řekl Tomáš. ,Prostě dobře, nebo skvěle?‘ zajímal se Ježíš. (…) ,Mně to klidně můžeš říct. Já to nikomu nevyzvoním. Čestný slovo.‘ Pán Ježíš si plivnul do pravé dlaně a vztyčil dva prsty…“
Guus Kuijer tu čerpá ze svých životních zkušeností. Vyrostl s pěti sourozenci v silně věřící rodině a v uzavřeném společenství katolické apoštolské církve. V jednom rozhovoru vypráví, že sice pocházel z Amsterodamu, ale zdálo se, jako by žil v jakési vesnici, kde všichni mají stejné názory. Chodil do křesťanské školy, měl křesťanské kamarády a vůbec mu nepřišlo na mysl, že by mohli existovat nevěřící lidé. „Zhruba kolem deseti let jsem zjistil, že už se nedokážu modlit – zkoušel jsem to v posteli, až jsem brečel, ale nešlo to. Cítil jsem, že hraju komedii.“
Podobný osud provází Tomáše, upřímného a empatického kluka s citem pro spravedlnost. I on jednou ztratí svého Boha. To když otec poprvé uhodí jeho mámu a jemu dá výprask za to, že během mše odpovídal na modlitbu špatnou replikou, protože nerozuměl jejímu smyslu. Dětský hrdina se tak uzavírá do svého vnitřního světa a uniká do fantazijních představ. Pak mu ale do života vstoupí sousedka paní Terezínská, bývalá odbojářka proti nacistickému režimu, kterou všechny děti z okolí považují pro její svéráznost za ježibabu. Pomůže jí s nákupem a za odměnu se smí podívat k ní domů. Kromě drsných životních lekcí si od ní odnáší vzpomínky na krásnou Beethovenovu hudbu z gramofonu a jednu radu: Kdo chce být šťastný, musí se přestat bát.
V tu chvíli se začíná odvíjet klasické schéma: Tomáš sbírá odvahu, až s pomocí své mámy, sestry Markéty a paní Terezínské najde způsob, jak se otci postavit. A právě tady je třeba autora ocenit podruhé – za to, s jakým citem a bravurou se vyhýbá mravoličným poselstvím a černobílému moralizování. Nevykresluje Tomášova otce jako surovce, z jeho vyprávění naopak vyplývá, že i jeho žene k despotickému chování strach – že nedostojí Božímu nároku, že neuchrání svou rodinu před svody vnějšího světa. Ve srovnání s ním se Tomáš jeví silnější, protože na rozdíl od něj otec svůj strach nedokáže přemoci.
Závěr Všehoknihy se může zdát až drsně upřímný. Proč před dětmi útěšlivě líčit svět dospělých, když jsou mu každodenně vystaveny? Tomáš navíc může být dětským čtenářům inspirativní tím, že navzdory rodinným poměrům nezanevře na celý svět. Cestu k Bohu už zpátky nenajde, ale navzdory osudu a malým i velkým zlům dokáže nacházet krásné věci – sny, hudbu, literaturu a skrze ně objevovat sám sebe. Obojí se střetává ve Všehoknize i v autorském stylu Guuse Kuijera, který svůj příběh rytmizuje úsečným dramatickým vyprávěním násilných scén i poetickým líčením Tomášových fantazijních představ. Působivý je rovněž vhled do dětsky magického myšlení, když autor nechá Tomáše svérázně pojednat sedm ran egyptských (prozraďme alespoň, že namísto krve, kterou se zbarvil Nil, zakalí Tomáš své akvárium malinovkou).
Autentické propojení fantazie a skutečnosti posiluje i výtvarný doprovod japonské výtvarnice Nanako Ishidy. Její styl se podobá detailistní kresbě českého výtvarníka Petra Síse, ale v souladu s tématem knihy jej rozvíjí originálním způsobem: realistické scény na klasickém papíru doplňuje výjevy na průhledném pauzáku, které skutečnost rozvíjejí o fantazijní výjevy – když se obě kresby přiloží k sobě, prolnou se oba světy stejně jako v Tomášově mysli.
Guus Kuijer: Všehokniha
Přeložila Magda de Bruin-Hüblová, Albatros, 117 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
