Pirátství. Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese

Když se spisovatel Daniel Defoe pokoušel před třemi sty lety definovat pirátství, měl poměrně snadný úkol. Krádežemi duševního vlastnictví bylo tou dobou postiženo především vydávání knih a jemu stačilo charakterizovat několik přehledných kategorií: zkrácené vydání původní verze, shrnutí nebo vytištění menším písmem.

Pokoušet se o něco podobného dnes by znamenalo nevyhnout se takřka žádné oblasti lidské tvořivosti. Pirátství, stejně jako pokusy o definici duševního vlastnictví, se v průběhu posledních tří století stalo nedílnou součástí informační ekonomiky. Obojí se rodí z každodenního střetu kreativity a trhu, který chce nové myšlenky, objevy a vynálezy patřičně zpeněžit. Dějiny pirátství se proto dají nahlížet i ze sociologicko-historického hlediska jako dějiny modernity, jak to ve své akademické, ale poutavě napsané knize Pirátství činíprofesor historie na Chicagské univerzitě Adrian Johns. Právě za interdisciplinární přístup získala jeho kniha v roce 2010 cenu od Americké společnosti pro informace, vědu a technologie.

Dobrodružným způsobem čtenáře provází neustále se proměňující bouřlivou debatou, která se počala v osvícenství, až po dnešní časy, kdy pirátské strany kandidují do parlamentů. Vyplývá z ní uklidňující svědectví – stejně jako dnes, ani jindy v moderních dějinách nebylo západní společnosti jasné, kde se hranice mezi právem na duševní vlastnictví a pirátstvím nachází.

Zloději not a jiné pianománie

Vstupujeme do nového století a hudební průmysl čelí krizi. Piráti šíří kopírované skladby o sto šest a publiku je v zásadě jedno, jestli je to legální či ne. Velké firmy zuří a lobbují za výrazné posílení autorského zákona, zatímco piráti se považují za bojovníky proti vydřidušským monopolům…

Ta situace zní povědomě všem uživatelům internetu, nyní však není řeč o 21. století, nýbrž o začátku toho předchozího, kdy hudebnímu trhu v Británii a Spojených státech dominoval prodej notových záznamů. V měšťanských kruzích tehdy vrcholila tzv. pianománie. Každá rodina, která chtěla něco znamenat, si musela jedno pořídit (v roce 1910 připadl jeden klavír na každých deset obyvatel USA), což otevřelo poptávku po klavírních partiturách. Uvolnil se prostor pro piráty, kteří byli schopni za pomoci nové technologie tisku okopírovat žádané zboží a prodávali je za téměř třetinovou cenu. Bezmocní vydavatelé jen přihlíželi a mobilizovali policii i vlastní tajná komanda k domovním prohlídkám u podezřelých tiskařů. Počet zabavených listů dosáhl tři čtvrtě milionu kusů.

Je to jen jeden ze stovky detailně vylíčených případů, který Adrian Johns ve svém objemném díle přináší. Dokládá jím, že kdekoli se otevře nový terén a zájem publika není dostatečně uspokojen, rodí se padělky – ať vládne osvícenství nebo postmoderna, ať se to týká se umění, vědy či byznysu. Podnětné na jeho pohledu je, že zatímco dnešní čtenář novinových zpráv zná velmi dobře ekonomické dopady pirátství (především z perspektivy poškozených koncernů), on se zaobírá kulturními východisky takové praxe, která v obecném povědomí příliš známá nejsou.

První použití slova pirátství Johns zaznamenává v souvislosti s knižním trhem na konci 17. století. Tedy ve stejné době, kdy vrcholilo i řádění pirátů na moři, a také ve stejných časech, kdy se v Británii formovala podoba prvního zákona o autorském právu (1710). Ironií osudu to však bylo právě i pirátství, které podle Johnse v Evropě urychlilo osvícenství a nadto přispělo k ustavení nezávislosti Spojených států. První pilíře americké kultury totiž tvořila neautorizovaná vydání populární beletrie, encyklopedií i výběrů z novin. Celý americký knižní trh byl tedy v podstatě pirátský.

Tamní společnost se zrodila z přesvědčení, že národ se dokáže lépe emancipovat, pokud se budou myšlenky šířit svobodně, rychle a levně. (Překvapivě to nebylo v rozporu s americkým důrazem na nedotknutelnost soukromého majetku. „Duševní vlastnictví“ v dnešním slova smyslu se objevilo až v 19. století.) Toho by však nešlo docílit, pokud by obyvatelé kolonií byli odkázáni na autorizovaný a drahý britský dovoz. Obhajoba pirátského tisku tu navíc měla nejen buditelskou nálepku, ale také šlo o nezanedbatelný sektor pracovních příležitostí, které by jinak v Novém světě neexistovaly.

Teprve když první pirátští vydavatelé nasytili lačný americký trh, etablovali se v silné odvětví a de facto se legalizovali a začali z pirátství obviňovat jakoukoli další konkurenci i sebe navzájem. To je vzor, který se od té doby snaží úspěšní piráti opakovat.

Bez pirátů není kultura

Co dnes z hlediska nároků na autorské dílo považujeme za samozřejmé, předchozím generacím se jevilo docela jinak. Johns to dokládá na nespočtu příkladů z umění i vědy, kterou omezovaly či chránily patenty. Romantičtí literáti odmítali nárok na copyright, protože se neslučoval s vnímáním autora coby vyvoleného génia. Britští vynálezci 19. století zase horovali pro patenty na své objevy, protože jedině v ochraně nápadů viděli šanci, jak se věda může vyvíjet navzdory průmyslovým monopolům, kterým vyhovuje stagnace. Dvacáté století zase v protikladu ukázalo, že to mohou být právě patenty, jež pokroku zabrání. To když americká telefonní společnost AT&T ve dvacátých letech skupovala všechny patenty související s telekomunikacemi jen proto, aby vyřadila ze hry konkurenci.

Adrianu Johnsovi se na ploše více než šesti set stran podařilo vykreslit duševní vlastnictví jako chaotickou konstrukci v neustálém pohybu. Její pojetí se také pořád zmítá mezi obtížně slučitelnou touhou vědět a šířit informace a touhou chránit si zdroje příjmů. Čtení těchto pozoruhodných alternativních dějin moderny tak přináší informační generaci, která je rozpolcená mezi originály a kopírováním filmů, hudby i oblečení, značné uklidnění. Uvědomí si totiž, že duševní vlastnictví a pirátství jsou jedno bez druhého nemyslitelné. Co je z dnešního pohledu pirátstvím, se může vbrzku snadno stát legitimním byznysem. Nikde jinde než v oblasti šíření a prodávání informací se tak rychle nemění pohled na to, kdo jsou ti hodní a kdo ti zlí.

Jedna konstanta ale zůstává. Nejsilnější antipirátské výpady aktuálně směřují přímo vůči spotřebitelům. Ti jsou nyní na každém CD i DVD varováni a zastrašováni, že kopírováním obsahu porušují zákon. Přitom zásadní nároky na etický přístup by měly být v první řadě směřovány na distributory. Jsou to oni, kdo ukusují největší porci finančního koláče, který lidská tvořivost přináší.

Adrian Johns: Pirátství. Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese
Přeložili Lucie Chlumská a Ondřej Hanus, Host, 635 stran