Ženy v ODS vidím jako šanci

V Česku je jednou z nejdéle sloužících vrcholných političek. Přesto není spojována s žádnou aférou. Miroslava Němcová, formálně třetí nejmocnější politička v zemi, většinou vystupuje nekonfliktně, nepoužívá silná slova a spíše se drží v pozadí. Teď na sebe ale strhla pozornost, když vystoupila proti rozdávání „trafik“ svým stranickým kolegům, kteří hrozili potopením vlády.

Proč jste se najednou rozhodla kritizovat ODS za to, že rozdala vašim stranickým rebelům funkce za podporu vlády?

Bylo to v jednom z rozhovorů a vůbec jsem netušila, že tato otázka bude nadnesena. Čili jsem reagovala na otázku, která byla položena, nebyla to žádná příprava předem do nějakého bojového útoku.

Co vám na rozdání funkcí vadí?

Byla jsem svědkem toho, kdy skupina poslanců rebelů odmítala respektovat pravidlo, že většina rozhoduje. Nebyla to přitom většina jednoho hlasu nebo pěti hlasů. Šlo o dramatický rozdíl šest proti čtyřiceti pěti. A teď, když dostali ta místa, jsem si říkala, co si budou myslet ti členové ODS, ať už bývalí starostové, bývalí hejtmani, bývalí poslanci a senátoři, kteří opravdu odvedli dobrou práci, mají kredit u veřejnosti, a nikdo s nimi nepočítá, nikdo se nestará o jejich budoucnost. Jestli poté, co odešli z veřejných služeb, žijí na nějakém standardu, nebo ne, zatímco těmto se muselo vyjít vstříc.

Mnozí namítají, že i vy jste díky podpoře vlády stále předsedkyně sněmovny, měla byste být tedy loajálnější.

Já jsem loajální. Ale prostě ve chvíli, kdy se z těch lidí stanou vyděrači, člověk musí počítat také s tím, že v nějaké fázi jim už ustoupit nejde. Musela jsem počítat s tím, že vláda padne, že předsedkyní sněmovny nebudu, že budou předčasné volby.

Co měl Petr Nečas dělat? Jít s rebely do střetu? Co byste dělala vy na jeho místě?

Dobře vím, že poměrný volební systém, v němž žijeme, generuje velké kompromisy personální i programové. Z tohoto pohledu nejsem jejich kritik, protože vím, že jinak to prostě nejde. Dělali to tak všichni před námi a budou i po nás. Existují však momenty, u nichž si řeknete, že je už nemůžete přijmout, že už si nepřejete, aby politika takto vypadala. Vždyť přece my sami říkáme, že podle pravicové politiky má každý sám za sebe nést odpovědnost. Až ve chvíli, kdy z nejrůznějších důvodů nemůžeme tuhle odpovědnost nést, je tady stát, aby nám pomohl. Tohle ale ten případ nebyl. Proto bych rebelům rozhodně takové pozice neslíbila. Nemělo se jim uhnout.

Co jiného byste tedy premiérovi doporučila?