Poezie si s dnešní dobou příliš nerozumí,“ napsal básník Jakub Řehák (1978) v doslovu k ročence Nejlepší české básně 2010, již spolu s Miloslavem Topinkou editoval. Poezii dnes schází širší ohlas, uzavírá se do sebe. Paradoxně však právě Řehák je představitelem nového sebevědomí v české mladší poezii, autorem s výraznou poetikou, básníkem, který ví, co chce – a nechce toho málo. Poezie se mu stala způsobem žití a uchopování světa, cestou, jak světu odpovídat na jeho podivuhodné otázky a výzvy, jak se s ním sbližovat i se mu svatě „vzpouzet“.
V druhé sbírce Past na Brigitu Řehák vehementně rozvíjí poetiku, jíž se představil v prvotině Světla mezi Prkny (2008). Vychází z okouzlení avantgardou, přiklání se k surrealistickému nahlížení světa, nechává se vést dynamikou apollinairovského pásma. Rozeznívá struny až nezvalovského opojení ze světa a slov, která se ho zmocňují. Vzdušně „poetistický“ pohled je ale také korigován skepsí a existenciální zaostřeností, připomínající další Řehákův zdroj inspirace: poválečný surrealismus v podání Petra Krále či Stanislava Dvorského.
Past na Brigitu tvoří hutné, evokativní, živě a plasticky působící básně. Zvlášť zaujme několik strhujících dlouhých pásem, jež nás vtahují do letmé míhavosti města, smyslových útržků a fragmentárních znamení, kterými město promlouvá. Nápis Yellow Umbrella z plakátu se stane synekdochou znakové řeči, v níž na nás město chrlí své pravdy anebo lži. Řehák se rád přiznává ke své dychtivosti. Zdraví se s městem, jeho chátráním, rozpadem, jde vstříc jeho tajemstvím. Přitom si ale počíná, jako by o tajemství ani nešlo; vítá tajemství pro jejich vzrušivou vnitřní krásu, méně již pro vlastní hloubku mysteria.
Řehák pěstuje příznačnou, adolescentně zabarvenou erotiku. Mladické milostné přízraky, gymnaziální „holky“ a různá tajemství upocených tělocvičen či shrnutých podkolenek se stávají jeho dobrovolnými obsesemi. Zde si básník neklade zábrany, někdy až po mez lehce naivního vyznění veršů. I v tom je však znát jeho uvolněné sebevědomí. Některé verše připomenou dráždivě záhadné obrazy Balthusovy či Delvauxovy.
Řehák se na mnoha místech sbírky snaží od nuly znovustvořit surreálný hold Praze, obrazně načrtnout prostor dnešního města, odhalit jeho taje a skrytý smysl. „Jít zase po nábřeží a všechnu práci dokonat / zanechat klubka větví, hlíny, blesků a drátů vyžírkům města / a znovu milovat, milovat Recidivu, tu nepokojnou Zarděnku, / udělat ze své hlavy náhodu, náhoda ať je krásná svatá hlava.“ Smyslové vjemy jsou ve verších přepínány k tlumené i radostné zběsilosti. V surreálném prostoru se do sebe bortí přítomnost s minulostí, mladické chiméry přebíjí dráždivý éros dospělosti. Ozvěnu „zlatého jazzového věku“ snadno protne brutální postmoderní echo: „černoši drží v rukách saxofony či kvéry…“ Opojné vlny zrádné erotiky se pojí s vábením k toulkám, touhou unikat na periferii, do noci či do nitra sebe samého. Mizet ze sevření běžných dnů: ne někam daleko, ale naopak dnům samým se palčivě zadřít pod kůži.
V nejpůsobivější rovině jsou Řehákova pásma vyznáním kamarádům podobně stiženým poezií, proklamací básnické posedlosti, volnosti i věčné neukončenosti hledání: „Vím, že tu nelze žít, kamarádi. / Kde spí naše slastné Jinde?“ Řehákovy strhující cesty městem jsou vyjádřením vratkosti „chaotické sezony“ současného světa, vyjadřují neklid i vzrušení z jeho nečitelnosti, nedobernosti. Básníkův místy až apokalyptický nepokoj je na druhé straně scelován pocity sounáležitosti s těmi, kdo jsou vydáni stejným posedlostem, jakož i prožitkem města s jeho těkavými poklady. Řehák je básníkem obnovené vášně pro svět, poezii a skryté vrstvy psýchy, ale také třeba pro všechny temné, sálavě letní, cudně necudné podoby lásky.
„Větev hudba Yellow Umbrella, / večerní paže hudba Yellow Umbrella, / trousí se světlo Yellow Umbrella, / zbytky prašné hlíny Yellow Umbrella, / nad hlavami Yellow Umbrella /Opens A Chaotic Season.“ – Ty verše znějí jako magické zaříkání, uhrančivá litanie, svého druhu vyznání víry.
Svět, jejž Řehák dynamicky evokuje, vybízí k úžasu, zneklidňuje jedovatými pachy, odstíny a nečekanými zákrutami, dráždí svou změteností. Někomu v obrazném proudu může chybět soustředěná, projasňující meditace. Řehák však tento nedostatek vyvažuje zaníceným básnickým gestem, jímž chce pojmout vše kolem. V dnešní české poezii Řehák představuje výrazný hlas; tahle poetická recidiva stojí za to.
Autor je básník, spisovatel a hudebník.
Jakub Řehák: Past na Brigitu
Fra, 80 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
