0:00
0:00
Jeden den v životě24. 2. 20134 minuty

Kde není umění, tam se nic nesmění

Tereza Kopecká
Astronaut
81 R09 Tereza Kopecka Autor: Respekt

Je pátek, třetí den, kdy v multifunkčním prostoru Prádelna Bohnice probíhá Umělecké tržiště. O co se jedná? Starou budovu bohnické prádelny jsme naplnili mladým současným uměním všech forem. Vybrali jsme zástupce pěti vysokých výtvarných uměleckých škol, kteří nedávno ukončili školu a nyní stojí na vlastních nohou. A to nejdůležitější! Vystavená díla nabízíme k prodeji všem, kdo k nám na periferii naleznou cestu. Značka: rozumná cena zajištěna! Nepodbízíme se, ale víme, že zkrátka periferie vyžaduje jiný a otevřenější přístup než centrum města.

↓ INZERCE

Odpoledne má v Prádelně proběhnout diskuse na téma „Kde není umění, tam se nic nesmění“ o alternativním prodeji uměleckých děl. Jako první přichází moderátor dnešní akce Mario Kubaš. Postupně přicházejí hosté. Galeristky Daniela Dutelbaum a Kateřina Slaninová, šéfredaktor časopisu Art+Antiques Jan Skřivánek, Veronika Šramatyová, která se umělecky dlouhodobě věnuje tématu barteru, Matěj Hájek z Trafo Studia, Denisa Václavová zastupující festival 4+4 dny v pohybu a Petr Hájek reprezentující The Chemistry Gallery. Diskutující bychom měli, kde jsou diváci? Je pro ně tržiš­tě a téma diskuse zajímavé natolik, aby je přesvědčilo věnovat nám svůj čas? Objekt bývalé prádelny v blázinci není moderní výstavní prostor. Periferie není centrum, a tak jsem na odpověď na tuto otázku velmi zvědavá. Představa, že organizuji diskusi, kde počet diskutujících převyšuje diváky v publiku, mě děsil celou noc. Zbytečně. Ze tmy přicházejí další a další návštěvníci, kteří usedají na připravená místa a chumlají se do dek. Začínáme.

Nacházíme se na tržišti, jak vysvětluje moderátor Mario Kubaš, kde kdokoli může jak nakupovat, tak smlouvat, handlovat a barterovat. Podle reakcí jednotlivých hostů zjišťujeme, že alternativní způsoby prodeje stoupají na žebříčku popularity i u nás v České republice. Zní to jako dobrá zpráva, avšak pozitivní začátek diskuse usadí zpět na zem Jan Skřivánek, když vysvětluje svůj názor, že Česká republika potřebuje vybudovat transparentní trh s uměním se silnou základnou menších, ekonomicky silných galerií. Zní to jednoduše, ale proč to v praxi nefunguje? Galeristé jsou většinou lidé mnoha profesí, jsou to zároveň umělci, kurátoři, mnohdy i učitelé, kteří nemají čas, potřebné vzdělání a obvykle ani kapitál k tomu, aby vybudovali silnou galerii. Že by mezera na trhu? Možná.

Dalším důvodem je, že výtvarná kultura v Česku nemá tak silnou tradici jako kultura divadelní či literární, a tak se na mnoha vernisážích a výstavách setkáváme stále se stejnými lidmi. Heslo „umělci sobě“ zde platí mnohem více než v jiných oborech. I když zájem o uměleckou scénu roste, pořád je divný ten, kdo strávil sobotní odpoledne návštěvou Rudolfina či jiné galerie, namísto toho, aby návštěva tohoto místa byla nutností. Úkol to nebude jednoduchý, protože, jak shrnul Jan Skřivánek, sledování kdejakého seriálu má ve společnosti větší důležitost než opravdová kultura.

Po skončení diskuse jdu za rodiči. Mamka protáčí oči v sloup a ukazuje mi videoart Kateřiny Olivové. Vypráví mi, jak je z něj táta unešený. Usmívám se. Projekce, na které se velmi divoce vlní žena plnějších tvarů, zde udivuje nejednoho návštěvníka. Na škole mi neustále vtloukají do hlavy, že důležité je investovat do kapitálu, nikoli utrácet za spotřebu, a tak si pohrávám s myšlenkou na svůj první nákup uměleckého díla. Představa například štědrovečerního večera, kdy nám na televizoru místo Popelky tančí tato barokní krasavice, mě baví čím dál víc. Investice do umění jsou v kurzu, tak proč tak neučinit zrovna teď a tady. Je pravda, že na videoartu za pět set korun českých nezbohatnu ani za pět či deset let, ale nějak se začít musí, tak proč ne koupí dárku.

Tereza Kopecká

studentka arts managementu
a stážistka Prádelny Bohnice


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].