Každé výročí února 1948 obvykle přináší pochybnosti, jestli má ještě vůbec smysl v dalších článcích připomínat, co všichni aspoň trochu víme: jak to tehdy naši předci zkazili a jaké poučení nás má teď varovat před opakováním jejich chyb. Letošní výročí je však přece jen po třiadvaceti letech „fádnosti“ jiné.
Strana, která i dnes trvá na názvu komunistická, se po podzimních volbách ujala moci v deseti českých krajích ze čtrnácti. Jde přitom pouze o předehru hlavního úkolu, jímž je podíl na celostátní vládě po parlamentních volbách v příštím roce. Člověk by tedy čekal, že komunisti vezmou tuhle předehru takticky: nasadí do funkcí nekonfliktní lidi, aby nás přesvědčili, že oblíbená fráze o „standardní politické straně“ nelže. Ovšem omyl: komunisti hned při své mocenské premiéře netaktizují. Nasadili estébáky s armádním politrukem a přitom se diví, proč to někomu vadí. Nebo je to možná jinak: přece jen taktizují, protože v jejich řadách je mnohem víc estébáků a politruků, než nám zatím nabídli.
Pětašedesát let po Gottwaldově nepěkném vítězství se tak naplňují pověsti, že česká komunistická strana má sice tu a tam moderně se tvářící vedení, ale za ním netrpělivou konzervativní gottwaldovsko-husákovskou členskou základnu, která si chce zase po letech odpočinku užít veřejných funkcí a vtisknout státu něco ze své pověstné mentality.
Je sice dobře, že proti nim v Českých Budějovicích a ve Zlíně alespoň někdo protestuje, tohle rudé angažmá v krajích má však také jistou výhodu. Vidíme, co nás čeká, pokud sociální demokraté budou dál trvat na přesvědčení, že komunistická strana je dobrý partner pro vládnutí i nad celým státem.
Než se tak stane, můžete si v tomto vydání Respektu přečíst mimo jiné článek od Igora Lukeše o tom, že únor 1948 nebyl zřejmě zdaleka tak nevyhnutelný, jak se nám z učebnic dějepisu mohlo zdát.
Vážené čtenářky a čtenáři, přeji vám inspirativní čtení.
MAREK ŠVEHLA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
