Odsouzeny k -ová

Když chce dnes Češka po svatbě požádat, aby nemusela přechylovat manželovo příjmení, musí si podat žádost na speciální úřad. Tam sedí dáma jménem Miloslava Knappová, státem pověřená jazyková vědkyně, která žádost přečte a buď vyhoví, nebo (častěji) nevyhoví.

Senátoři ODS se pokusili tuto byrokratickou praxi změnit. Navrhli zákon, který by umožnil ženám používat příjmení bez přípony -ová. Neúspěšně. Senát minulý týden návrh těsnou většinou zamítl. „To je asi jenom libůstka pro pár žen,“ prohlásila předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat.“

Jenže otázka zní: co tedy je přirozený vývoj, když ne nynější očividná a stále častější snaha čím dál většího počtu žen se své přípony -ová zbavit? Jen v nevelké redakci Respektu jsou takové úspěšné případy tři, kdy si ženy zažádaly o manželovo nepřechýlené příjmení a díky cizímu původu jména uspěly.

Obecně vzato, důvody těchto žen bývají různé: některé vadí, že před kamarády cizinci vypadá přípona -ová divně, nesrozumitelně. Jiné ženě vadí pocit, že je svým jménem pasovaná na pouhý majetek svého manžela (Novákova neboli patřící Novákovi). 

Zastánci přechylování kontrují dvěma argumenty. Čeština skloňuje a vytváří koncovky, na které jsme zvyklí. U ženských nepřechýlených jmen tím vznikají podivné novotvary. Třeba věta Clinton řekla – má sloveso v ženském rodě a podstatné jméno v mužském. Nebo u věty Clinton přijala Merkel – není jasné, kdo koho vlastně přijal a nelze tak rozeznat podmět a předmět. Rovněž může vznikat nejasnost při psaní i/y v minulém čase.

Proto profesionální češtináři skřípají zuby a rezolutně se změně brání. Jiní ale poměrně logicky namítají, že i čeština je živý organismus a svoji cestu by si našla, ostatně jako si ji hledá už teď u jmen, která se přechylovat nemusí.

Druhý argument odpůrců změny pak obvykle zní: jméno Věra Novák by prý působilo směšně. Tady se však stát dostává na ještě tenčí led. Chce nás totiž svými zákony chránit před tím, abychom vypadali směšně. V tomto momentě ovšem vyvstává možná nejdůležitější otázka: co je komu do toho, pokud se někdo rozhodne vypadat nějaký čas, než si ostatní zvyknou, směšně?