Veterinářkou bez hranic

V šest hodin mě probouzí řev snovačů hnízdících na stromě, pod kterým spíme. Vydávám se pozdravit pěticentimetrové šváby na záchodě a dešťovou vodu v koupelně. Začíná další den očkovací kampaně v severní Keni, tentokrát v městečku South Horr. Spolu s dalšími pěti členy česko-keňského týmu Veterinářů bez hranic snídáme čapátí a čaj z velbloudího mléka. Ujišťuji se, že místní vědí, že si dnes mohou nechat naočkovat psa proti vzteklině zcela zdarma. Náš samozvaný PR specialista Rašíd mě přesvědčuje, že ano; říkal to přece všem v kostele a na radě starších. 

Vzteklina, řazená Světovou zdravotnickou organizací mezi tzv. přehlížené zoonózy, je v Africe velkým problémem, ve kterém hlavní roli hraje pes. Obživa obyvatel severní Keni se zakládá na chovu dobytka a pes tu funguje jako ochránce stád a pastevců před útoky divokých šelem. Při konfrontaci s levhartem či hyenou se může nakazit virem vztekliny a posléze tak ohrozit lidi a zvířata ve vesnici. Podle odhadů WHO si tato choroba ročně vyžádá zhruba 60 tisíc obětí, zejména mezi dětmi školního věku.

Vzteklinu neumíme léčit, ale její prevence je velmi dobře známá, takže umřít na ni mi připadá tragicky zbytečné. Už několik let pracuji jako intermitentní dobrovolnice pro projekt Mt. Kulal Rabies Control, který se prevencí vztekliny zabývá.

Po poledni vyrážím s keňským veterinářem Mauricem do školy na smluvenou přednášku. Nápis na školní bráně mluví jasně: „You are entering a drug-free zone.“ Pokud by vás snad tento axiom uvedl do deprese, je doplněn ještě povzbudivým mottem: „Strive to shine!“

Na dvoře nás očekává asi 400 žáků usazených na zemi, na větvích i na plotě. Krátkou prezentaci o vzteklině se snažím proložit sem tam vtipem, ale smějí se, až když Maurice mé věty přeloží do jazyka samburu. „Oni anglicky rozumějí, ale aby se zasmáli, musím si udělat legraci z tebe,“ vysvětluje mi později.

Jeden student se ptá na to, odkud se vzteklina vzala. V duchu zavrhuji všechny nesmysly typu spillover či antigenní drift a volím africky jednoduchou odpověď: „Předpokládáme, že pochází z netopýrů. Ale důležitější je, že víme, že když budeme pravidelně očkovat psy, vymizí vzteklina i u všech ostatních zvířat.“

Mantra funguje; odpoledne je očkovací stánek zaplaven. Děti přicházejí se psy na kusu drátu nebo se štěňaty v kýblech, ženy nesou pytle s jednou až pěti kočkami. Způsob fixace zvířat by asi většina evropských ortodoxních pejskařů považovala za mírně nehumánní, ale my i naši afričtí partneři z několikaletých zkušeností víme, že je to cesta nejmenšího odporu. Nehledě na to, účel světí prostředky – pět sekund kvílení je rozhodně příjemnější než deset dní umírání v křečích.

Přichází žena s dítětem, aby nám ukázala jeho ruku skrz naskrz prokousnutou cizím psem. Klučina bude muset podstoupit tzv. postexpoziční terapii; sérii pěti injekcí, která rozvoji vztekliny zabrání. Jsme rádi, že v rámci projektu funguje i program refundace nákladů léčby, které se vyrovnají měsíčnímu rozpočtu pro celou rodinu, takže si ji řada pacientů nemůže dovolit.

Okolo sedmé večer se plácek pomalu vylidní, stejně už na práci není moc vidět. Můžeme být spokojeni, podařilo se nám naočkovat kolem stovky psů. Za svitu petrolejky večeříme rýži a omáčku ze zeleného listí a poetiku večera završuje lahvové pivo okolní teploty v místní setmělé hospůdce. Jedno pivo ale nestačí na to, abych nevnímala blechu, která se mi usadila ve spacáku, a tak se po hodině marné snahy o její lokalizaci a zneškodnění pro tuto noc spacáku vzdávám. Ostatně i samotná matrace je na místní poměry dost velký luxus.

Kateřina Albrechtová,
www.vsf-cz.eu