Monty Python: 50 let švihlé chůze a smíchu proti všem

Před 50 lety, 5. října 1969, měl na televizi BBC premiéru první díl seriálu z produkce britské komediální skupiny Monty Python. Šestice vysokoškoláků změnila podobu humoru stejným způsobem jako The Beatles populární hudbu - a jejich provokativní pohled na svět dodnes vyvolává osvobozující úlevu i salvy smíchu. Při této příležitosti odemykáme následující profil skupiny, který vznikl po jejím ohlášeném návratu na pódia. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli. 

Čtyřicet tři a půl vteřiny, čtyřicet tři a půl vteřiny,“ opakoval dokola omámeným hlasem Terry Jones. Reportér britského listu The Daily Telegraph mu právě sdělil, za jak dlouho se vyprodalo comebackové vystoupení komediální skupiny Monty Python ohlášené na červenec do londýnské O2 Areny. A k původně plánované jednorázové show v takřka patnáctitisícové hale tak ihned přibylo devět repríz.

„Tohle předčilo všechna moje očekávání. Netušil jsem, že jsme tak slavní,“ přiznal nevěřícně jednasedmdesátiletý Jones. Do té doby s příznačnou nadsázkou tvrdil, že hlavní motivací k obnovení Monty Python bylo splacení hypotéky na jeho luxusní vilu poblíž londýnského parku Hampstead Heath a také prodražující se alimenty Johna Cleese.

Ke skromnosti přitom nebyl důvod. Monty Python znamenají pro zábavu posledních padesáti let totéž, co The Beatles pro populární hudbu. Předznamenali novou podobu humoru, z níž dodnes vycházejí provokativní baviči na celém světě. Ne že by přímo opisovali, na to je poetika Monty Python příliš surrealistická a vymykající se všem klišé. Ovšem pokud jde o razanci, s níž si střílí z autorit, dluží jim všichni – od Sachy Barona Cohena alias Borata přes Rickyho Gervaise v seriálu Kancl po spřízněně laděnou Českou sodu.

Podobně jako hvězdná liverpoolská čtveřice i Monty Python patřili ke šťastné generaci šedesátých let, která vyhmátla vzrušivost kontrakultury let padesátých a na jejím základě stvořila svůj vlastní jazyk. Vložila do něj talent, inteligenci a nebývalé pochopení pro to, jak fungují masová média. A stejně jako rocková hudba té éry, také skeče Monty Python narýsovaly jasnou generační čáru. Ročníky narozené ve válečných a těsně poválečných letech z nové uvolněné kultury šílely. Rozuměli její absurdní logice, zatímco rodiče byli nemyslitelnou mírou svobody, provokace i hravosti pobouření.

Aktuální poptávka po vstupenkách na komediální večer s notoricky známými skeči byla neméně dychtivá jako před šesti lety, kdy se na jediný koncert sešli členové už více než čtvrt století nefungujících Led Zeppelin. Ačkoli se zdá, že humor je pomíjivý a zastarává ještě rychleji než populární hudba, Monty Python zkoušku časem ustáli. Člověk je nemusí denně poslouchat, ale stále si je vědom, co je v nich dodnes zakódováno: pocit svobody ve světě uvolňujících se konvencí. Nálada doby, v níž se tvůrci vydávali do míst, kam se před nimi nikdo neodvážil.

Na mnoha úrovních

„Bohužel, ministerstvo švihlé chůze nedostává zdaleka takové dotace, které potřebuje. Minulý rok šlo na švihlou chůzi méně než na národní obranu,“ vysvětluje s kamennou tváří ministerský úředník v podání Johna Cleese alarmující stav financí zkroušenému žadateli o grant, kterého hraje Michael Palin. Cleese přitom obchází stůl asketicky zařízené kanceláře tím nejšílenějším možným způsobem. Nohy zvedá vysoko před sebe, postupuje přísunem, ohýbá končetiny v kolenou i kyčlích a obecenstvo řve smíchy.

„Do dnešních dnů nevím, proč mají lidé ten skeč tak rádi,“ vzpomíná John Cleese ve výpravné biografii The Python na scénku, která se pravidelně umisťuje na předních pozicích britských anket o nejlepší komickou scénku všech dob. Ministerstvo švihlé chůze zosobňuje Monty Python v celé kráse, skeč vyvolává smích souběžně na mnoha úrovních.

Poučený divák jej považuje za politickou satiru na hospodaření vlády. V dalším plánu útočí na britský třídní systém a úředníky, kteří si kupují konzervativní deník The Times a z titulu své funkce pronášejí leckdy pořádné nesmysly. Přitom krkolomná a přesná choreografie směšné chůze funguje i na zcela infantilní rovině. Úředník je tu rázem směšný jak v očích univerzitního intelektuála, tak osmiletého děcka – což do té doby nebylo vůbec běžné.

Na konci šedesátých let se neočekávalo, že se zábavě budou profesionálně věnovat vysoce vzdělaní lidé. „Představa, že uvidíte komedii, kterou předvádějí tak neuvěřitelně chytří lidé, byla opravdu zarážející,“ zhodnotil v knize rozhovorů Monty Pythonové vlastními slovy situaci britský spisovatel Douglas Adams, autor bestselleru Stopařův průvodce Galaxií a blízký přítel skupiny. Monty Python totiž byli do jednoho komici s titulem.

Ačkoli mají John Cleese, Graham Chapman, Michael Palin, Eric Idle, Terry Jones a Terry Gilliam každý svůj životní příběh, je až s podivem, jak jsou si v jádru podobné: především co se týče dosaženého vzdělání, středostavovského rodinného zázemí i skutečnosti, že žádný z nich na pozdější sólové dráze nepřekonal renomé skupiny. Kompletní šestice pozdějších komiků, s výjimkou původem amerického výtvarníka a animátora Gilliama, získala v první půli šedesátých let prestižní vzdělání na univerzitách v Cambridge a Oxfordu. K nelibosti svých rodičů jej však odmítli použít seriózním způsobem. Místo aby se stali nudně ctihodnými právníky, soudci, historiky nebo lékaři, vtělili své vědomosti do jejich karikatur.

Absolvent medicíny na Cambridge a bouřlivák Graham Chapman stál po promoci na rozcestí. Buď nastoupí na praxi do nemocnice a udělá radost svému otci policistovi, nebo se vydá se svým přítelem a novopečeným právníkem z Oxfordu, zmiňovaným Cleesem, na Ibizu psát humoristické skeče. Jelikož se oba komedii věnovali již za studií a naplňovala je víc než kariérní vyhlídky, zvítězila druhá varianta.

Generace, jež prožila válku, chtěla pro své potomky především bezpečí bez risku a teplá místa ve vážených institucích. Ale děti narozené během bombardování toužily po vzrušení a stabilita je nezajímala. Stačí zmínit, že členové Monty Python jsou stejný ročník jako Paul McCartney a John Lennon či Mick Jagger a Keith Richards. Na jejich dospívání se podepsal i masivní rozmach rozhlasu, televize a distribuce gramofonových desek, díky nimž mohli uniknout z šedi válkou poznamenané Británie.

Všichni milovali rock’n’roll i pravidelnou rozhlasovou show plnou ztřeštěného surrealistického humoru skupiny The Goon, v níž svou dráhu začínal pozdější inspektor Clouseau Peter Sellers. Fantazie poválečné generace se formovala ve světě, kde se bortily autority a nečekaná spojení k sobě měla čím dál blíž. Ve světě, jenž se zrovna smrskl na „globální vesnici“ – termín, který tehdy poprvé použil teoretik médií Marshall McLuhan. A bylo jen otázkou času, kdy tato generace sama média ovládne.

Destrukce místo parodie

„Byl to nejhorší pracovní pohovor všech dob,“ tvrdí o první schůzce s vedením BBC John Cleese v šestidílném dokumentárním cyklu Monty Python – málem pravda. „V BBC tenkrát všichni nosili obleky, ale my tam dorazili v džínsech a naprosto nepřipravení. Nedokázali jsme odpovědět na žádnou otázku. Ptali se: Budete tam mít hosty? Ne. Hudbu? Ne. O čem ta show bude? Nevíme.“

Přes katastrofální úvod se televize zachovala velkoryse a nabídla zmatenému kolektivu smlouvu na třináct dílů. Zasloužil se o to vlivný producent Barry Took, který měl na sklonku šedesátých let za úkol oživit tvorbu lehké zábavy v rámci veřejnoprávní instituce. Byl to on, kdo měl ten geniální nápad spojit do jednoho celku šestici komiků podobného ražení i věku. Ti se předtím pokoušeli o štěstí buď v lokálních televizních stanicích jako Michael Palin, nebo ve scenáristických týmech úspěšnějších veteránů zábavy (John Cleese a Eric Idle). Sice se navzájem znali z dob studií, v jednu partu se spojili až na Tookův popud – a okamžitě zjistili, že to mezi nimi jiskří.

Took byl v prosazování svých chráněnců tak razantní a neodbytný, že se pro jeho skvadru v BBC rázem vžila přezdívka Létající cirkus – podle elitní jednotky německého stíhače z první světové války Manfreda von Richthofena. „Dostali volnou ruku. V BBC jim v podstatě řekli: Můžete dělat, cokoli se vám zlíbí, v rozumné míře a mezích zákona,“ vzpomíná Took. Výhodou bylo, že BBC nepřikládala lehké zábavě valný význam. Nepočítalo se s tím, že by zde vzniklé pořady mohly být reprízovány, nebo dokonce prodávány do zahraničí.

Pozice v závětří měla výhodu: neexistoval tu proces schvalování. Nejenže nikdo z odpovědných nečetl scénáře, dokonce ani nebyly kontrolní projekce před uvedením na obrazovku. Jediné limity byly finanční. Televize se snažila všemožně šetřit. Took situaci vyřešil tím, že BBC slíbil nízké náklady a Monty Python výměnou za naprostou tvůrčí svobodu přesvědčil, aby si obvyklou taxu za scénář pro jednoho autora dělila skupina na šestiny.

Co se ale týče obsahu prvních třinácti epizod, vystavila BBC partě výstředníků bianco šek. Ovlivnění zmíněnou The Goon Show i surrealistickou metodou proudu vědomí, jehož nahodilost odpovídala mediálním časům, rozhodli se, že ve svém pořadu půjdou proti všem konvencím a logice. Když si stříleli z vážných debat a kožených moderátorů mateřské BBC, což byla podstatná část obsahu, nejedná se ani tak o parodii jako spíš o naprostou destrukci televizního vysílání. Zásadní rozhodnutí bylo obětovat pointy.

Všimli si, že klasické skeče a scénky, které dominovaly tehdejší zábavě, mají často vtipný průběh, pointa však působí vynuceně a pod úrovní celku. V případě Monty Python tak komika stojí na vykreslení postav a napětí mezi nimi. Scénky nespějí k vyvrcholení, naopak končí neuzavřeně. Případně přecházejí jedna v druhou, a když si tvůrci nevědí rady, nastoupí zničehonic buď píseň, nebo snová animace Terryho Gilliama.

Kromě společných sezení, kde si rozdělovali, kdo bude hrát jakou roli, a dávali dohromady dramaturgii pořadu, pracovali na skečích ve stabilních dvojicích. Chapman tvořil s Cleesem a z jejich pera pochází většina scén, v nichž dojde na srážku jedince s institucí a vrší se tu výrazy ze slovníku synonym. Terry Jones s Michaelem Palinem vyznávali naprostý nonsens – a Eric Idle, který psal sám, produkoval dlouhé monology televizních moderátorů, jež se ztrácely samy v sobě, a byl autorem řady nezapomenutelných hudebních čísel.

Směšné ale bylo všechno, co zavánělo autoritou nebo vyžadovalo respekt z titulu funkce: od učitelů přes policisty, vojáky a britskou honoraci po politiky. K tomu připočtěme fakt, že všechny role starších žen tu obstarali sami mladíci v převlecích a jejich kolegyně herečka Carol Clevelandová se nestyděla pravidelně odhalovat prsa – a koktejl byl namíchán.

Srdeční pořad

Není divu, že premiéra Monty Pythonova létajícího cirkusu 5. října 1969 přinesla pobouření a zmatení. Starší generace novou poetiku vůbec nechápala, nedávala jí smysl – a vedení BBC se za cyklus trochu stydělo. Ve vysílacím schématu jej buď vynechávalo, nebo jej přesouvalo na neatraktivní časy jako jedenáctá v neděli večer. Smůla však byla, že zrovna tou dobou bývá vzhůru stejná krevní skupina jako Monty Python: intelektuálové, umělci a studenti. Ti tak objevili svůj srdeční pořad, jenž přesně vystihl měnící se svět.

„Do té doby jsem byl zvyklý na tradiční komedii, vystavíte vtip a přijde pointa,“ vzpomíná na setkání s televizním cyklem v dětském věku Stephen Merchant, scenárista veleúspěšného sitcomu Kancl, jenž se na rozdíl od Létajícího cirkusu vyznačuje vysokou mírou realismu. „Rozesmívalo mě to a já nechápal proč.“

Už po odvysílání pátého dílu se zrodila kultovní show, již hltali školáci i členové The Beatles, kteří přerušovali nahrávání ve studiu, aby mohli sledovat premiérové díly. Šedesátá léta kromě nové hudby přinesla také nový smích a jeho vrcholem může být vůbec nejslavnější scénka v dějinách britského humoru, v níž se zoufalý kupující John Cleese snaží ve zverimexu vrátit mrtvého papouška. Toho mu zcela vědomě podstrčil prodavač v podání Michaela Palina, jenž nyní trvá na tom, že „norský modrý papoušek“ není v pánu, ale pouze odpočívá. Nemožnost dostat se přes institucionální aparát je tu zobrazena téměř se stejnou palčivostí jako u Kafky.

Existují i filozofické interpretace skeče z hlediska Sartrova existencialismu, stejně tak si přijde na své každý, kdo se kdy pokoušel reklamovat vadnou elektroniku či telefonní tarif. Pochopitelně i tady chybí pointa. Kupující se stejně jako v absurdním dramatu nedočká uspokojivého řešení a scénku ukončí příchod důstojníka Grahama Chapmana, jenž bdí nad kvalitou pořadu, prohlásí skeč za příliš potrhlý a s okamžitou platností jej zarazí. Tak jako Monty Python neváhali sami ukončit jakoukoli práci, když je začala nudit – nebo se necítili svobodní.

To platilo i pro tak úspěšný podnik, jako byla celá produkce televizních skečů. Po 46 epizodách a pěti sezonách jim v roce 1974 došlo, že se opakují. Ztráceli zapálení pro věc, navíc BBC, která pochopila, že se tu zrodil hit, začala na Monty Python už o dva roky dříve pečlivě dohlížet. Vedení studovalo scénáře, hledalo dvojsmysly a navrhovalo jejich odstranění. Aby našli ztracenou svěžest, rozhodli se být svými pány a začít od nuly. Pouze si zvedli laťku a pokusili se o celovečerní filmy.

Pochopili jste to špatně

„Ústřední problém všech náboženství je ten, že jejich zakladatelé byli vždy mimořádně inteligentní lidé. Co mají ale mimořádně inteligentní lidé společného, je to, že se nikdy nevyjadřují doslovně. Potíž nastává přesně v tu chvíli, když jsou jejich myšlenky chápány ne metaforicky, ale doslovně. V tu chvíli se rodí nesmysly,“ vysvětloval John Cleese ústřední téma filmu Život Briana v předloňském rozhovoru na oficiálním YouTube kanálu Monty Python.

Napětí mezi metaforičností a doslovností, jež je pro komický efekt vždy nosné, stálo v základu komedie z biblických časů. Snímek z roku 1979 pojednává o muži, který měl tu smůlu, že se narodil v ten samý den a v té samé ulici jako Ježíš Kristus, a bývá proto považován za mesiáše.

Před Brianem si ovšem Monty Python málem vylámali zuby na příběhu inspirovaném artušovskou legendou. Celovečerní debut Svatý Grál se rodil v příšerných bolestech. Alkoholismus Grahama Chapmana, který ztvárnil hlavní roli středověkého rytíře, tu dosáhl vrcholu a některé dny nebyl schopen stát na nohou. Režírovali střídavě Terry Jones a Terry Gilliam: samouci v oboru, kteří se neustále přeli. Gilliam si dával záležet na vizuální stránce a nebral ohled na herce, Jones chtěl oproti tomu jen dobře zachytit repliky tak, aby posloužily vtipu. Film se musel třináctkrát přestříhat, ale nakonec uspěl v amerických kinech, měl slušné tržby a Monty Python si s nově nabytým sebevědomím troufli na „kacířské téma“.

Výsledek byl nicméně vzhledem k jejich pověsti dost nečekaný. Vtipálkové z Monty Python si sice prošli únavnými hodinami náboženství, ovšem při psaní scénáře si prý uvědomili, že Ježíš není komediálně nosný. Nelze mít legraci z čistých myšlenek ani z kázání na hoře, ale z toho, jak si je lidé vykládají a tvoří z nich dogmata. Proto jde v celém filmu komika mimo Ježíše, který je tu zobrazen se vší důstojností. Zesměšňováni jsou církevní hodnostáři a slepí následovatelé, kteří jsou ochotni uctívat botu či tykev, jichž se dotkla ruka mesiáše. A přitom spřádat krkolomné teorie, co měl vlastně mistr na mysli, když mluvil o blahoslavených chudých duchem.

Konzervativně smýšlející byznysmeni se této optiky zalekli. Natáčení s rozpočtem čtyř milionů liber mělo financovat hudební vydavatelství EMI, ale když si konečně přečetli scénář, zařadili dva dny před první klapkou zpátečku. Vznik v minutě dvanácté zachránil George Harrison, který v popkulturních experimentech Monty Python s formou a obsahem vždy viděl pokračovatele The Beatles. Dal do zástavy vlastní dům a potřebné peníze sehnal. „Prostě jsem ten film chtěl vidět,“ říkával později s oblibou Harrison, jemuž se investice bohatě vyplatila.

Život Briana byl sice v některých zemích jako Irsko či Norsko zakázán a ve Spojených státech proti jeho uvedení demonstrovala nejedna náboženská skupina, ovšem to spíše posloužilo jako vítaný marketing. Ve výsledku to byl komerčně nejúspěšnější britský film roku v USA. A co ve své době šokovalo, je dnes kritiky ve shodě popisováno jako film, který ukázal nejhorší stránky náboženství, aniž se posmíval těm dobrým.

V biblické komedii se objeví i kázání, které nemá s Kristem příliš společného, ale je zcela vlastní duchu Monty Python. Když Brian v jedné scéně promlouvá k davu, jenž se shromáždil pod jeho okny a považuje jej za vyvoleného, spustí naštvaně: „Pochopili jste to úplně špatně. Nemusíte mě následovat. Nemusíte následovat nikoho. Musíte myslet sami za sebe. Nenechte nikoho, aby vám říkal, co máte dělat.“

Výjev vůbec nepůsobí vtipně, ale naléhavě, naplno tu zaznívá poselství květinových let ne nepodobné beatlesovské písni All You Need Is Love. Opovržení tradičními autoritami, volání po nezávislosti a individuálních svobodách, jež Monty Python zrodilo a jehož se drží do dnešních dnů.

Zmizte!

Jejich návrat na pódia v mnohém připomíná setkání Dumasových mušketýrů v důchodovém věku. Naposledy před publikem vystupovali v plné síle v roce 1980 v losangeleském amfiteátru Hollywood Bowl, kde se dočkali takových ovací, že fanoušky domů vyprovázeli rozsvíceným transparentem: „Zmizte!“ Od těch časů se mnohé změnilo – a ne vždy k lepšímu.

Při tvorbě filmu Smysl života (1983) definitivně zjistili, že už je spolupráce netěší, původní elán, zvědavost i poťouchlost se ze života tehdejších čtyřicátníků vytrácely a jejich cesty se rozešly. Graham Chapman v roce 1989 podlehl rakovině, Terry Gilliam se díky filmům jako Brazil,Král rybář nebo 12 opic stal respektovaným režisérem. John Cleese bodoval v komedii Ryba jménem Wanda, ale postupně se proměnil v herce vedlejších rolí. Režisérské pokusy Terryho Jonese zcela pohořely. Naopak Michael Palin natáčí populární cestovní dokumenty a Eric Idle úspěšně převedl film Svatý Grál do broadwayského muzikálu Spamalot.

Skupina přitom odolala lukrativním nabídkám na společné vystoupení u příležitosti třicátého i čtyřicátého výročí založení. Nechali se přemluvit až nyní a přiznávají, že v programu není prostor pro novinky ani experimenty, složí ho jen z divácky nejoblíbenějších scének. Pouze na ministerstvo švihlé chůze nedojde, poněvadž kloubní náhrady už čtyřiasedmdesátiletému Cleeseovi neumožňují přemrštěné pohyby.

Přesto nelze mluvit o čiré nostalgii – na to byli Monty Python vždy příliš drsní, sarkastičtí a inteligentní. Není snad lepší charakteristiky než té, kterou podal John Cleese příznačně v proslovu na smutečním shromáždění po úmrtí Grahama Chapmana v prosinci 1989. Nejprve hostům připomněl skeč s mrtvým papouškem, a pak v podivuhodné směsi všeobecného pobavení a dojetí dodal: „Víte, ta provokace… ono ani tak nejde o to, že některé lidi pobouříte. To je vedlejší. Důležité je, že jiným lidem tak dáte chvilkovou radost z osvobození. V okamžiku pochopí, že všechna ta příšerná společenská pravidla, která sešněrovávají naše životy, nejsou zas tak důležitá.“

Až v červenci zahájí Monty Python comebackový večer v londýnské O2 Areně, budou davy šťastlivců, na něž během čtyřiceti vteřin vybyla vstupenka, toužit přesně po tomto pocitu.

Ministerstvo švihlé chůze

„Omluvte mě, že jsem vás nechal čekat, ale nedávno se mi… chůze poněkud zešvihlila a cesta do práce mi teď trvá déle.“ Ačkoli to nemusí být na první pohled patrné, scénka Ministerstvo švihlé chůze, kde John Cleese chodí nejšílenějším možným způsobem, má přísnou choreografii. Cleese ji dlouho piloval a při předvádění na divadelních pódiích prováděl vždy stejným způsobem.

Mrtvý papoušek

„Tento papoušek již není mezi živými. Vydechl a odebral se k předkům. Ten papoušek zesnul. Chcípl. Vypustil duši a odpočívá v pokoji. Svěsil fangli a přešel do říše stínů. Toto je expapoušek.“ Zoufalé vršení synonym při reklamaci mrtvého ptáka vstoupilo do dějin jako nejpovedenější skeč z dílny Monty Python. 

Život vždy z té lepší stránky ber

„Život stojí za prd a smrt je sirkou škrt… Život vždy z té lepší stránky ber.“ Píseň Always Look on the Bright Side of Life složil a nahrál Eric Idle v Tunisu v hotelovém pokoji během natáčení filmu Život Briana. Také zjistil, že píseň nejlépe funguje, když ji zpívá londýnskou cockney frajírkovskou angličtinou.

Každá spermie je svatá

Monty Python a další utahování si z církve. Továrna zkrachovala a nezaměstnaný otec hrozí svým potomkům, že je bude muset prodat na vědecké experimenty. „Je to vina katolické církve, že mi nedovolí používat takovou tu gumovou věcičku,“ vysvětluje se ve snímku Monty Pythonův smysl života z roku 1983. 

Šťouchy šťouch

„Má vaše žena ráda sport? Zajímá se o fotografii? Šťouchy šťouch. Mrky mrk. Víte, co myslím?“ nepřestává dotírat Eric Idle na náhodného hosta v restauraci. Díky této scénce se spojení „šťouchy šťouch“ v angličtině vžilo jako fráze naznačující sexuální podtext.

Komunistický kvíz

Karl Marx, Lenin, Che Guevara a Mao u jednoho stolu televizní debaty. „První otázka je na vás, Karle Marxi. Jaký anglický fotbalový tým je znám pod přezdívkou Hammers?“ Správná odpověď zní: West Ham United.