Může podle vás situace na Ukrajině dopadnout dobře? A jak by to "dobře" mělo vypadat?

Martin M. Šimečka: Může. V dlouhodobém výhledu proto, že mladá generace Ukrajinců je hodnotově mnohem blíže k Západu než jejich rodiče a její vliv bude sílit. Krátkodobě proto, že demonstrace otřásly sebedůvěrou Janukovyče a i jemu blízcí politikové už připouštějí předčasné volby. První krok k dobrému vývoji musí být podepsání asociační dohody s EU, což ještě stále nevypadá jako nemožné.

Tomáš Lindner: Souhlasím, ale přesto mám skeptickou poznámku. Vzniká opravdu proevropský konsenzus mladší generace, která Ukrajinu definitivně nasměruje na Západ? Sice smýšlí západně a je vzdělanější než generace jejich rodičů, ale jsou mladí schopni dosáhnout opravdu změny ve společnosti?

Martin Ehl: Může, ale pouze tehdy, že se do demonstrantů nebude střílet. Ani EU, ani ukrajinské oligarchické elity nemají skutečný zájem na změně statu quo. Další rozšíření a sbližování není ve staré (a vlastně i v nové) EU populární. Ukrajincům vlastně na Západě nikdo pořádně nerozumí a po blamáži s oranžovou revolucí ani moc nechce rozumět.

Erik Tabery: Martine, myslíte tedy, že Ukrajina cítí, že unie o ni pořádně nestojí, a Rusko proto vidí jako jedinou možnou variantu? Co by pak EU měla udělat, aby ten dojem zmizel?

Ondřej Soukup: Pokud „dobře“ znamená přeměnu ukrajinské společnosti na společnost kompatibilní s evropskými hodnotami a základními principy fungování EU, tak může. Ale je pro ně třeba světlo na konci tunelu, tedy jasná perspektiva sblížení se s EU včetně členství.

Martin Ehl: Takto bych to rozhodně nepersonifikoval. Co je to Ukrajina a co je to unie? Aby EU začala brát Ukrajinu vážně, musí začít plnit své domácí úkoly, nejen natahovat otevřenou dlaň. V unii, kde popularitu získávají euroskeptici a xenofobní hnutí, nikdo Ukrajincům víc, než co už bylo připraveno v souvislosti s asociační dohodou, nenabídne.

Martin Ehl: Ukrajincům by paradoxně pomohlo, kdyby Putin například zavřel plynové kohoutky do EU, aby se jim dostalo v unii větší pozornosti.

Ondřej Soukup:Dilema „Moskva, nebo Brusel“ je do značné míry výmyslem Kremlu. Brusel udělal chybu, když přistoupil na logiku zero-sum-game. Dal tak možnost Janukovyčovi lavírovat a vymáhat další a další ústupky. Možnost nevratného obratu k Moskvě je iluzorní. Nechtějí to elity a podporuje to sotva třetina obyvatelstva.

Martin Ehl: Souhlasím s Ondřejem, že unie se nechala dotlačit do černobíle pojatého způsobu vnímání, který je výhodný pro Kreml a pro většinu médií. V takové situaci pak Rusko může hrát svoje hry s každým zvlášť a obcházet vlastně neexistující jednotnou pozici unie.

Martin Ehl: Brusel navíc nemá východním směrem schopného a silného reprezentanta, jakým se ukázala být k překvapení všech Ashtonová vůči Íránu. Kdyby se Ukrajincům podařilo pro svoji kauzu nějak získat třeba německou kancléřku, to by byla jiná káva. Proto si myslím, že míč je teď víc na ukrajinském domácím hřišti než na tom evropském.

Martin M. Šimečka: Ale německou kancléřku už přece na svojí straně Ukrajina má, a to je právě ten velký posun v EU. Ještě před pár lety se Německo odmítlo Ukrajinou zabývat. Faktem ale je, že členství EU jen tak lehce nenabídne, nicméně asociační dohoda je skoro totéž.

Martin Ehl: Ano, Ukrajinci ji mají, ale jako německou kancléřku, nikoli jako evropskou političku, která by za sebou táhla zbytek unie. Vztah k Ukrajině ukazuje, jak je EU neschopná jednotné politiky a jak musí přeformulovat svoji politiku vůči Rusku. Vůči Ukrajině to bylo hodně formální, chcete-li normativní, zatímco Ukrajinci potřebují spíše praktickou pomoc. Ale to je přirozenost EU, dávat větší důraz na procedury než na obsah.

Martin M. Šimečka: Já to vidím přesně opačně. Největším kladem EU je důraz na procedury a zákony, tedy na normativní změnu. To je to, co dělá Evropu Evropou, je to podstata evropské civilizace. Ukrajincům lze pomoci prakticky například uvolněním víz s EU, to však s asociační dohodou nesouvisí, to je jiný proces.

Martin Ehl: Nemyslím tlak na normativní změnu, to je v pořádku, ale myslím vztah k Ukrajincům a pochopení toho, v jaké jsou situaci, v tom je postoj a politika unijních úředníků normativní, a tudíž nepružná. Zároveň to potvrzuje, že Ukrajinci musejí především splnit své domácí úkoly, třeba tím, že si zvolí takovou politickou reprezentaci, která bude schopna být věrohodná a s unií o (normativní) změně vyjednávat, nikoli ji jen vydírat finančními požadavky.