Otevřený deník

Jsou životy hodné vyprávění, i takové, které za námahu nestojí. O tom, že Jan Vladislav, básník a překladatel, do Francie vyhoštěný intelektuál, vášnivý čtenář a zejména bojovník se vzdělanými i nevzdělanými barbary, kteří mu ztrpčovali život, si vede deník, věděli všichni, jimž se poštěstilo se s ním v posledních třiceti letech jeho života stýkat. Tajemstvím nebylo ani to, že považuje formu deníku s jejími náročnými pravidly za nejvhodnější žánr k popisu své doby. Falešné deníky, módní nástroj exhibicionismu či obzvlášť odpudivé ospravedlňování vlastních hanebností, se nepočítají: marketingové sebezviditelňování bylo pro Vladislava důvodem k exkomunikaci z jinak otevřeného území literatury.

Vladislavovi šlo o něco podstatnějšího také proto, že patří k hrstce těch, kteří se neměli za co stydět. Jeho seizmografický záznam otřesů, jimž byl on a jemu podobní vystaveni, tím získává rozměr, který na rozdíl od disidentské literatury nemizí spolu se změnou kontextu, v němž vznikl. Z jeho Otevřeného deníku, který těsně před Vánoci vyšel v nakladatelství Torst, se naštěstí nedozvíme, co snídal a jaké nálady s ním háraly.

„Budeš se možná ptát, vzdálený čtenáři těchto stránek, (…) proč se pořád zabývám záležitostmi, které se mne vlastně přímo netýkají, místo abych (…) psal o sobě. Odpověď: právě proto, že se mne přímo týkají, že jsou osobní, poněvadž mluví o světě, v němž žiji, aniž jsem si ho vybral. O světě, k němuž jsem byl a zůstávám fatálně připoután, mimo jiné i jakousi odpovědností, ať už je to dáno výchovou, četbou, to jest knihami, s jejichž hrdiny jsem se ztotožňoval, nebo přemrštěnou vírou ve svou úlohu, tedy jistým velikášstvím, nebo konečně pouhou stádností, které by se dalo v lepším případě taky říkat přirozená solidarita s tvory jako já, jako všichni kolem mne. (…) Nejsem sám, kdo ví a vidí, jak mu právě to, o čem se zde tak náhodně, namátkou a útržkovitě zmiňuji, brání žít po jeho, co mu ztěžuje nebo znemožňuje realizovat jeho přání, jeho práci, jeho touhy, jeho náruživosti, jeho lásky, a to i ty nejnezištnější.“

A na téže straně dodává: „Snaha o naprostou upřímnost je stejně jen chiméra; psát znamená nevyhnutelně stylizovat. (…) Okamžitý zápis trpí bezprostředními emocemi, dodatečný záznam je vydán napospas rozmarům paměti a napsané slovo dokáže nakonec překrýt původní autentický zážitek.“

Podobných ukázek intelektuální poctivosti v deníkové literatuře mnoho nenalezneme. Toto směřování ke vzdálenému úběžníku má v sobě cosi z patosu hledačů absolutna vyděšených lidskou malostí a ukoptěnou ubohostí lidských motivací.

Bezmála tisíc stran textu plyne velebným nezaujatým tempem dříve životodárné, dnes umírající Gangy. Klidný a uvážlivý, skromný a sebejistý, ale nikoli fatalistický tón vyprávění hledače a vnímavého pozorovatele je napájený přítoky ze zdrojů tak rozmanitých, jako jsou historie, psychologie, filozofie a zejména literatura, je apologií vzdělání a zároveň obžalobou vzdělanců, kteří se z nejrůznějších důvodů spustili se zločinnými režimy. Kritika totality je o to přesvědčivější, že je průběžně dokládána peripetiemi lidských osudů a analýzou jejího fungování. Osvěžující je především přímočarost podtrhující složitost problémů, s nimiž se autor musel vyrovnat, vášnivé zaujetí, krocené vědomím souvislostí, vzácná rovnováha rozumu a citu. Je správné nazvat svini sviní, ale pokud je to sděleno vytříbeným jazykem a doloženo argumenty, je potupa neskonale větší. Příběh Marie Pujmanové, která nasadí všechny páky na záchranu svého syna před justicí režimu, jejž pomáhala budovat, a pro ostatní členy obžalované skupiny nehne prstem, má větší váhu než sociologická studie o genezi totality.

Takových do nebe volajících osudů z obou stran spektra jsou v tomto opusu desítky. Vladislavovo pochopení bezděčně přechází v bezděčnou obžalobu bytostí, které neobstály v zatěžkávací zkoušce. Na řadě míst se zmiňuje o nenávisti, kterou kompromisníci musí cítit vůči těm, kdo doložili, že kompromis nebyl nutný. Groteskní podoba intelektuálů typu Louise Aragona, J.-P. Sartra, G. B. Shawa tak pouze o to víc vynikne. Jestliže se ani takovým autorům, jakými byli Jan Vladislav, Arthur Koestler nebo Raymond Aron, nepodařilo přenést východní zkušenost do západního povědomí, pak není třeba hledat chybu ve vlastní neschopnosti a je lepší smířit se s tím, že část takzvaných angažovaných intelektuálů je prostě nepoučitelná.

Nadlidský úkol

Nalézt způsob, jak vtěsnat na stránky knihy sumu vědění, kterou se autorovi podařilo nashromáždit, je nadlidský úkol, jehož se Vladislav ujal s houževnatostí vyrážející dech. „O to přece usiluje každý autor hodný toho jména,“ ohradil se jednou nedůtklivě, což ledasco napovídá jak o jeho představě o roli spisovatele, tak o nárocích, které na ni kladl. Jeho mladistvé váhání mezi vědou a literaturou se z tohoto úhlu stává dokonale průzračným, protože obé představuje pouze dva různé nástroje poznání. A dokonce i jeho volba je pro Vladislava typická: přiklonil se zkrátka na stranu menšiny, slabších a ohroženějších.

Avšak básník, který ví, že Slunce je pouze jedna z miliard smrtelných hvězd průměrné galaxie, přistupuje ke světu jinak než ten, kdo stále ještě člověka považuje za střed nekonečného, věčného a nehybného vesmíru. Jan Vladislav nebyl jen čtenářem klasických děl i moderní prózy, poezie a různých studií, ale také vědecké literatury a literatury faktu. Jeho neutuchající zájem o vše nové a přicházející byl zdrojem erudice, s jejíž pomocí svému okolí kladl často nepříjemné otázky. Včas tak rozpoznal i omezení, která deníkovou formu provázejí, a způsob, jímž je překonal, byl rafinovaně prostý: vyjmout z vlastní minulosti jedno časové období a přičinit k němu poznámku, jak se mu zaznamenaná událost jeví s odstupem let.  „Ve vzpomínce, z odstupu třeba jen několika dnů, se mi obraz jeví jasnější, ucelenější, i když možná přišel o leckterou podrobnost,“ vysvětluje.

Řešení ve formě dodatečných poznámek, k němuž postupně dospěl, záhy obnažilo čelisti, protože tímto nezvyklým tahem popisované události dostávají novou dimenzi a hlavním tématem se stává samotné plynutí času a proměny vnímání. U znalce a milovníka Prousta a Joyce bylo naprosto logické, že hledal způsob, jak se novým způsobem zmocnit jednoho z hlavních témat moderní literatury. I v tomto případě se jedná o osobní reakci na proměnu doby. Vladislav, jak sám zdůrazňuje, prožil život čekáním: čekáním na válku, na konec okupace, na konec kultu osobnosti, na konec normalizace… Člověk čekající však má jiné starosti než ten, jemuž je dovoleno vzít život do vlastních rukou. Čekání mnohem zásadněji obnažuje zlomyslnost a nespolehlivost paměti.

Otevřený deník z let 1977–1981 je především klinický záznam z dob vlády stupidokracie a detailní zprávou o formách kulturní sebeobrany. Paměť, vlastní i kolektivní, vystavená vymývání, zatajování a stárnutí je hlavním tématem této knihy. Množství překvapivých nebo málo známých souvislostí, postřehů a portrétů tento přístup zcela ospravedlňuje, ale bylo by chybou se s ním spokojit. Čím hlouběji čtenář do textu proniká, tím zjevnější je zápas vyhraněného typu jedince s otázkami, na něž si dělají nárok také náboženství a filozofie.

Téměř třicet let Jan Vladislav dennodenně usedal se svou příslovečnou umanutostí, kterou povýšil na etickou kategorii, k pracovnímu stolu, aby zaznamenal své objevy. Poznámky k poznámkám se postupně proměňují ve schodiště, po němž je možné sestoupit do hlubin lidské psychiky jinými prostředky nedosažitelných. Jde o neukončitelnou řeholi, kterou si Jan Vladislav dobrovolně uložil. Jistě není náhoda, že jeho počínání nápadně připomíná Dona Quijota, ačkoli on sám rytíře smutné postavy rád neměl, protože v něm spatřoval „něco z komunismu“.

Důvod je vcelku zřejmý: Don Quijote není krásný snílek ani statečný bojovník za rytířské ctnosti, případně dojemná figurka, ale předobraz intelektuála neschopného odlišit větrné mlýny od obrů, vyrovnat se s odpudivou částí reality a nebezpečného tím, že se ji snaží přizpůsobit halucinacím, které dokonce nejsou ani jeho vlastní, ale potupně převzaté z knih. Nejenže nemá dost sil přijmout bližní v jejich skvostné a děsivé rozmanitosti, ale dokonce i jeho ideály a touhy jsou prachsprostou napodobeninou. Jan Vladislav neupíral Cervantesovi originalitu ani důležitost, jež mu v dějinách románu bezpochyby náležejí, pouze se po svém opět vzepřel interpretacím, které z Dona Quijota dělají sympatickou, nebo dokonce následování hodnou figuru. Idealista zamilovaný do ideje je stejně záludný tvor jako zlosyni, proti nimž vytáhl do boje. Před dobrými úmysly, včetně vlastních, je nutné se mít na pozoru ještě bedlivěji než před nízkými sklony.

Prohry vzbuzující obdiv

Všechny Vladislavovy životy – profesionální, intelektuální i osobní – byly nesnadné, ale způsob, jakým se s nimi vyrovnal, svědčí o absenci egocentrismu, čímž přináší další důkaz důležitosti kultury a vzdoru. Oxymorní směšování protikladů není pouze fíglem k zakrytí neslučitelnosti, čili účelovým matením pojmů, ale také rétorickou figurou mající vzbuzovat dojem hlubokomyslnosti bezmála filozofické. Toho jsme u Vladislava ušetřeni: Nicota je nicota, věčnost je věčnost, touha po moci je touha po moci a servilnost je servilnost. To, že mohou být nazírány pod různými úhly v různých souvislostech, je jiný problém. Pravda je ovšem také to, že ctižádost se může projevovat patologickou snahou zanechat stopu v dějinách, maniac­kým hromaděním pozemských statků, přijetím úkolu, jehož realizace přesahuje délku života, nebo rukavicí vrženou do rozšklebené tváře zubaté s kosou.

Jan Vladislav zemřel v Thomayerově nemocnici dopoledne 3. března 2009. Musely uplynout další tři roky, než se podařilo připravit k vydání knihu pro nakladatelství Torst, které o ni od devadesátých let usilovalo. Nebyly to tedy potíže technického rázu, jež Vladislavovi zabránily vzít výsledek svého snažení do ruky. Podezření, že se autor nechtěl dožít vydání svého díla, na němž tak usilovně pracoval, je však značné. Zanechal tím po sobě záhadu, která je výzvou čtenáři.

Otevřený deník nesporně patří k té nepatrné části knih, jež posilují tím, že nutí ke konfrontaci, což je jedna z nejnebezpečnějších činností vůbec. Jeho autor věděl, co dělá, protože napsal: „Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění.“ Vladislav zůstává jasnozřivý až do konce – a právě to z něj dělá mistra hodného předchůdců, k nimž se hlásí, a naznačuje směr cesty následníkům, kteří o ni projeví zájem.

Jiří Kolář z reprodukce obrazu Honorého Daumiera, na němž je zobrazen Don Quijote na Rocinantě, vyretušoval postavu jezdce. Zbyla jen hubená kobyla a prázdné sedlo. Psaní v sobě může mít cosi z magického zaříkávání, ale pouze slovem se dá bránit znevolnění magickým myšlením. Jsou chyby, které nelze neudělat. A jsou i omyly vzbuzující obdiv. Jsou také prohry, před nimiž je třeba smeknout klobouk, protože čtenáře obohacují způsobem mnohem podstatnějším než slavná vítězství.

Autor je spisovatel.

Jan Vladislav: Otevřený deník
Torst, 1025 stran